Úprava poměru nezletilých děti pro dobu po rozvodu manželství, neboli opatrovnické řízení. Nejpodstatnější část rozvodu, kde se stát snaží zjistit zájem dítěte a rozhodnout v jeho prospěch. Následující kapitoly jsou více méně teoretické. Budou zde citována zákonná ustanovení, podle kterých by soudy měly postupovat. Bohužel, v praxi tomu tak není. Soudy velmi často postupují podle zažitých stereotypů, modelů typu „dítě patří matce, otci náleží povinnost hradit výživné“, nebo jak právníci říkají ustálené soudní praxe.
Úprava práv a povinností rodičů k nezletilým dětem po rozvodu manželství podléhá zejména §26, §27 a §28 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. Domníváme se, že citované paragrafy by mohly být srozumitelné laické veřejnosti i bez dalšího výkladu – podstatné skutečnosti jsou přesto zvýrazněny (dávejte si pozor na slovíčko může; pokud soud něco může, je zcela na jeho úvaze, zdali tak i učiní; soud může, ale nemusí). Právní výklad by byl příliš obsáhlý a zároveň vcelku zbytečný, neboť zejména §26 odst. 2 a odst. 4 se české soudy stejně neřídí, resp. řídí, ale jen tehdy, pokud se jím to hodí (rozuměj, pokud uvedená ustanovení podporují zažitý model => dítě patří matce, otci náleží hradit výživné).
|
§26 §26 (1) Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. §26 (2) Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. §26 (3) Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu. §26 (4) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. §26 (5) Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní. §27 §27 (1) Dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. §27 (2) Soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. §27 (3) Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže. §27 (4) Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci. §28 §28 Změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. |
Soud by měl při rozhodování, komu bude dítě svěřeno do péče brát v úvahu zejména ustanovení §26 odst. 2 a §26 odst. 4 ZoR. V praxi tomu tak bohužel není. Soudy velmi často postupují podle §26 odst. 4 až k pojmu „zájem dítěte“, poté se zastaví a dále jakoby nechtěly číst. Co to je ten magický zájem dítěte však zákon neuvádí. Tady musíme využít buď zdravého selského rozumu a nebo zamířit do základních práv garantovaných Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními Úmluvami. A protože to bychom chtěli po české justici mnoho, je zájem dítěte v tomto případě ohýbán jak vrbový proutek a ve svém důsledku je to to poslední, co uvedená soudní praxe skutečně zohledňuje.
Pod pojmem zájem dítěte české soudy v naprosté většině případů rozumí uspořádání výlučné péče matky. Vše, co tuto jejich představu podporuje, velmi rádi využijí v odůvodnění svého rozsudku, naopak vše, co svědčí pro opak, s lehkostí překročí. Nesetkal jsem se s odůvodněním, kde by soud do detailu hodnotil všechna kritéria §26 odst. 4, pokud takový rozsudek máte, rádi ho zveřejníme.
Lze uzavřít, že zájem dítěte se stal pojmem neurčitým, který připouští řadu výkladů a je také berličkou jak dosáhnout svého, a to jak ze strany soudu, tak ze strany ostatních zainteresovaných stran (soudního znalce, žalobce, opatrovníka). Přitom by se s tímto pojmem mělo nakládat velice uvážlivě, jako na vážkách lékárnických vah a pečlivě prověřovat, zdali je tento zájem oprávněný.
Kritéria porozvodového uspořádání
Pokud by soudy důsledně zjišťovaly a prověřovaly zájem dítěte, řídily se jeho oprávněnými zájmy a zejména postupovaly podle celého odstavce §26 odst. 4, nemohly by děti svěřovat v celých 90% do péče matek, neboť poslední věty citovaného odstavce jednoznačně vypovídají ve prospěch otců.
Abychom soudům ulehčili jejich jistě nesnadné rozhodování, připravili jsme tabulku, která pomůže zjistit, jaká varianta porozvodového uspořádání je dle platné právní legislativy ta nejlepší. Jednotlivé řádky obsahují kritéria podle §26 odst. 4, které by měl soud zohlednit. Soud toto nedělá, postupuje podle zažitých modelů. My jsme ale vzdělaní lidé, a proto použijeme tabulku k objektivnímu zjištění, jak by měl soud postupovat, kdyby ctil zákon.
Alimenty na dítě? Otcové se brání: Nejsme jen platiči, chceme vychovávat!