Kde jsi táto?

O B S A H

---

Výživné a realita všedních dnů

Současný stav - k rukám matky!

Nejprve si shrňme fakta o vyživovací povinnosti rodičů k dětem z pohledu zákona a následně i z pohledu nám již nechvalně známe ustálené soudní praxe. Podle nového občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“), který ve značné míře přebírá znění původního zákona o rodině č. 94/1963 Sb. z roku 1963 (dále jen „ZoR“), podléhá vyživovací povinnost několika základním pravidlům (podrobněji viz kapitola Výživné pro děti):

Paušální praxe advokátů, soudních znalců a zejména soudců, či spíše advokátek, soudních znalkyň a soudkyň, se za 50. let existence výše zmíněného zákona o rodině scvrkla do těchto několika bodů:

Obr. 1: Zvyk je železná košile...

Důsledkem je paradoxní situace, kdy je dítě svěřeno do péče toho rodiče, který sám o sobě není schopen v plné míře dítě finančně zaopatřit. Následně se vytvoří mohutný státní aparát za účelem vymáhání a stíhání potenciálních i skutečných neplatičů výživného – rozuměj vždy otců (důvody neplnění vyživovací povinnosti otců se zabývá článek Neplacení výživného = vězení pro otce). V praxi nejsou výjimkou případy, kdy je ojediněle svěřeno dítě do péče otce, protože matka není schopna o dítě pečovat, ale matce pro jistotu žádné výživné soud nestanoví, neboť by vážně hrozilo, že je nebude splácet a musela by jít do vězení. U otců však tato benevolence soudů chybí.

Přitom soud je povinen při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů brát ohled na životní poměry rodičů (§907 odst. 2 NOZ). Lze se domnívat, kdyby nerozhodovaly opatrovnické spory ve většině ženy, stala by se tato část nosným pilířem racionálního zdůvodnění, proč jsou děti také svěřovány do péče otců. Ušetřili bychom si následně mnoho útrap s vymáháním výživného, neboť matky obecně dosahují menších příjmů nežli otcové, jinými slovy, otcové jsou schopni lépe své děti finančně zaopatřit, a to i bez příspěvků matek. Po materiální stránce by na tom zcela jistě nejvíce vydělalo dítě.

Obr. 2: Současný stav hospodaření s výživným od otce, kde důraz je kladen na splatnost k rukám matky, nikoliv na potřeby dítěte.

O tom, jak jsou ony ruky matky důležitější nežli skutečnost, že se peníze od otce opravdu dostanou až k dítěti, a některým matkám tak jde výhradně o peníze, než o neustále omílaný zájem dítěte, je upozornění jedné nejmenované brněnské advokátky otci, kterému bylo soudem stanoveno, mimo klasické výživné, ještě výživné dlužné. Nehledě na to, že dlužné výživné bylo stanoveno i za období, kdy bylo dítě převážně s otcem a nikoliv s matkou, otec žádal po matce, zdali by nemohl ono „dlužné výživné“ zaslat na spořící účet dítěte (se kterým měla dispoziční právo navíc jen matka).

Vážený pane inženýre,

…

„Váš svérázný názor na hospodaření s výživným nebudu komentovat. Trvám na svém stanovisku a takto svou klientku i informuji. "Nápravy u soudu" se můžete domáhat, já Vás jen upozorňuji, že výživné ve stanovené výši jste povinen řádně platit K RUKÁM MATKY a jen v tomto ohledu soud Vaši disciplinovanost hlídá.“

…

„Pro úplnost dodávám, že matka nemá povinnost Vám předkládat rozpočet nákladů vynaložených na výchovu a výživu nezletilé, když tyto náklady jsou globálně zahrnuty ve stanovené částce výživného.“

…

„Pokud nebudete svou vyživovací povinnost plnit v souladu se soudním rozhodnutím, může se jí matka domáhat exekučně.“

S pozdravem

JUDr. xyz

advokátka v plné moci

Co dodat…? Mašinérie v praxi, aneb semeleme každého, kdo se nám postaví do cesty. Z odpovědi je zřejmá i druhá hluboce zakořeněná skutečnost, a to, že matka si může s výživným dělat, co se jí zlíbí, neboť prokázání opaku je de facto nemožné. Pojede-li matka za peníze otce s milencem třeba k moři a sama to na sebe neprozradí, otec s tím mnoho nenadělá.

A dítě? To je obětí sobeckého systému. Často slýchává od otce, že mu nemůže koupit tu či onu hračku, neboť mu na ni už jednoduše nezbývá. V současném systému otec většinou vyživuje dítě u matky, totéž dítě, když je zrovna s ním a ke své tíži nese i veškeré náklady související se stykem. V očích dítěte je pak takový otec ten, který mu nechce nikdy nic koupit, kdežto maminka mu vždy splní jakékoliv přání. Popletené dítě však již neví, že u té hodné maminky se má právě tak dobře díky penízkům od tatínka. Lze se právem domnívat, že kdyby měla matka dítěti koupit totéž, co kupuje z výživného od otce, nakoupila by ani ne za polovinu – holt za cizí peníze se jinak stará.

Shrnutí ustálené soudní praxe

Primárním problémem současného modelu je porušení rovnosti mezi rodiči. Práva rodičů jsou zohledňována jen na základě pohlaví. Jste-li žena, získáte dítě do výlučné péče. Jste-li muž, bude Vám stanovena vyživovací povinnost. Toto je výchozí model. Zájem dítěte, které je úzce spjat s jeho právy, zde není prioritou. Takový přístup státních institucí je samozřejmě v přímém rozporu se základními právy a svobodami garantovanými Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod i Mezinárodními dohodami, kterými je Česká republika vázána (Ústavně garantovaná práva rodičů a dětí v opatrovnických sporech). Nerovnováha sil vede k rychlé ztrátě důvěry nepreferovaného rodiče ve státní instituce a z toho plynoucí absence motivace pro plnění soudního rozhodnutí.

V 90% případů soud svěří děti do výlučné péče matky. Otci je uložena povinnost přispívat na výživu dětí formou pravidelných měsíčních splátek k rukám matky. Vyživovací povinnost je soudem vymahatelná. Nebude-li ji otec plnit dobrovolně, zasáhne soud (exekutor). U matky se naproti tomu velkoryse předpokládají dvě skutečnosti, které nejsou soudně vymahatelné, ani v rozsudku blíže specifikované:

1. matka osobně a „celodenně“ pečuje o dítě,
2. matka má s dítětem výdaje, kterými plní zákonnou vyživovací povinnosti.

Ad 1. Jeli péče zajišťována výhradně matkou nebo péči suplují např. prarodiče, již nikdo nekontroluje. Avšak měl by, neboť v takovém případě matka neplní své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti a v konečném důsledku by mělo být výživné stanoveno i jí. NOZ takovou formu péče dokonce legalizuje, když uvádí, že rodič může péči o dítě, popř. výchovu či dohled nad dítětem, svěřit jakékoliv jiné osobě a i nadále pobírat výživné (babičce, dědečkovi, chůvě, apod.). NOZ také zavádí tzv. sociálního rodiče, tedy osobu, která se na péči a výchově dítěte podílí. Jedinou podmínkou je, aby tato osoba žila s dítětem v rodinné domácnosti (nový manžel, partner, registrovaný parter, ale i kdokoliv jiný).

Ad 2. Rodičovské výdaje matky jsou stěží kontrolovatelné i prokazatelné. Matka je zpravidla uvádí jen při soudním přelíčení, kdy přinese pokladní účtenky posbírané od všech kamarádek, a to za jediným účelem, vzbudit v soudu dojem, že je třeba otci stanovit tučné výživné (v jednom návrhu matky na zvýšení výživného jsem dokonce spatřil i popelnici).

Pokud si uvědomíme, že i otec má výdaje související s výchovou dítěte, alespoň v tom minimálním rozsahu, jaký mu soud umožní formou styku, na které mu samozřejmě na rozdíl od matky nikdo nepřispěje, je současný stav spousty neplatících otců logickým důsledkem uvedené praxe. Pro otce je ekonomicky výhodnější, pokud s dětmi nebudou chtít být, nebudou za nimi jezdit, pouze budou plnit soudem stanovenou vyživovací povinnost k rukám matky, a to jenom proto, aby nešli do vězení. Uvědomíme-li si tuto negativní motivaci, musí nám být zřejmé, že je cosi shnilého ve státě českém.

Podílení se na životní úrovni rodičů

V kapitole Výživné pro děti jsme pojali výživné jako veškeré potřeby nezbytné k příznivému vývoji dítěte (bytové podmínky, výživa v pravém slova smyslu, ošacení, potřeby denní spotřeby, zájmové aktivity, náklady na vzdělání, rozvíjení talentů, apod.).

V úvodu této stránky jsme citovali zákon, který definuje tři základní stavební kameny, od nichž se odvíjí výše výživného. Zopakujme, jsou to:

• možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů,
• odůvodněné potřeby a majetkové poměry dítěte a
  
• podílení se na životní úrovni rodičů tak, aby životní úroveň rodičů a dětí byla zásadně shodná.

Možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry rodičů jsme se zabývali v kapitole Výživné pro děti.

Za odůvodněné potřeby lze považovat obstarání základních potřeb dítěte, bez ohrožení jeho zdraví, tělesného, rozumového, citového a mravního vývoje. Jinými slovy, mělo by se jednat o přiměřené náklady nezbytné k dosažení zdárného vývoje dítěte. Vše ostatní nad rámec této částky je možné nazvat podílením se na životní úrovni rodičů. Podle ekonomické situace rodičů jsou dítěti poskytovány nadstandardy, které již nejsou pro dítě životně důležité – dítě bez nich „neumře hlady“; nebude nosit ošacení z módních salónů, ale z běžných obchodů; nebude navštěvovat soukromé předškolní zařízení, nýbrž využije státních institucí; zájmové aktivity bude navštěvovat v takovém rozsahu, jak to finanční stránka rodičů dovolí, apod.

Starý zákon o rodině doslova uváděl, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (§85 odst. 2). NOZ v §915 odst. 1 tuto frázi formulačně upravil a říká, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Bohužel zákon již neuvádí, co to je zásadně, ani která životní úroveň má být vlastně shodná se kterou (matky a dítěte; otce a dítěte; matky + otce a dítěte?). Zákon dále zpřesňuje, že toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Poslední větou chtěl zřejmě zákonodárce říci, že potřeby dítěte mohou být malé, ale přesto má dítě právo na podíl z úspěchu rodiče. Zákon však již neřeší opačnou situaci, kdy odůvodněné potřeby dítěte jsou nad rámec možností rodičů (časté vzdechy svobodných a rozvedených matek).

S podílením se na životní úrovni rodičů to nikdy nebylo tak černobílé, jak by se mohlo zdát. Totéž lze očekávat od nové právní definice. Soudy rády využívají podobných pojmů s cílem soucítit se ženou – matkou a stanovit otcům – mužům vysoké výživné, neboť vědí, že muži obecně dosahují vyšších příjmů nežli ženy. Zkusme se zamyslet nad praktickými důsledky „podílení se na životní úrovni rodičů“, nebo chcete-li nad „shodností životních poměrů rodičů a dětí“.

Obr. 3: Obrázek demonstrující doslovné znění zákonné definice – dítě "bohatého" otce, svěřené do výlučné péče "chudé" matky, se u matky aktivně podílí na životní úrovni svého otce. Ložnice matky je vlevo, ložnice dítěte ve stejném bytě vpravo.

Předpokládejme běžnou výlučnou péči jednoho rodiče (matky), kdy druhý rodič (otec) se s dítětem pouze stýká, ale z převážné části dítě finančně zaopatřuje. Položme si otázku, jak by v takovém případě v praxi probíhalo podílení se na životní úrovni onoho „bohatého“ otce, když dítě žije v domácnosti „chudé“ matky? Neboli, jak bude kontrastovat životní úroveň dítěte, podpořená alimenty movitého otce, s životní úrovní ekonomicky slabé matky? Dítě ráno vstane z postele povlečené v brokátu, matka z postele povlečené v polyesteru. Dítě si utře zadek luxusním toaletním papírem v barvě azurové modře, matka použije standardní papír z diskontu. Dítě posnídá kaviár z lososa, matka rohlík s máslem. Dítě odjede do školy taxíkem, matka tramvají. A tak můžeme pokračovat dále…

Jistě cítíte, že je to nesmysl, že to takhle není, ale ani být nemůže. A máte pravdu. Lidská přirozenost způsobí, že rodič s nižší životní úrovní nikdy nedopustí, aby dítě mělo ve stejné domácnosti odlišnou životní úroveň, než má on sám. A také ono dítě se instinktivně přizpůsobí životní úrovni rodiče, se kterým žije a více nežádá. Nejedná se o nic zavrženíhodného, nýbrž o přirozený jev. Logickým důsledkem přemrštěných částek výživného, které dítě není schopno u oné „chudší“ matky spotřebovat, je zvyšování úrovně celé domácnosti z výživného otce, a to je právně nepřípustné.

Uveďme jeden příklad za všechny. Známý český fotbalista Tomáš Řepka odešel v roce 2011 od soudu s vyživovací povinností k rukám matky svých dvou dětí (tehdy 10 a 16 let) ve výši 131 000 Kč. O dva roky později soud na Řepkovu žádost výživné snížil na částku 101 000 Kč. Kdo by nepřál dětem podílet se na úspěších svého otce? Vážně si ale někdo myslí, že dvě děti dokáží za měsíc spotřebovat 100tis. korun? A pokud ano, nabízí se otázka, co z takových dětí asi vyroste? Jaký bude jejich žebříček hodnot? Asi nebude složité dovtípit se, kde peníze skončí a proč se o ně matka tak pere. Mít stotisíc měsíčně do rodinného rozpočtu nebo nemít? To už za ten boj přece stojí, nebo ne? Myslet si, že se peníze dostanou v plné výši až k dětem, může snad jen blázen. Matka na tom nemůže prodělat, stačí, aby tyto prostředky vhodně investovala, a protože nemá jakoukoliv povinnost cokoliv komukoliv dokládat, není zde síla, která by ji v tom zabránila.

TV NOVA – KONEC BITVY: Řepka bude platit alimenty 101 tisíc měsíčně

Podílení se na životní úrovni rodiče nelze brát jako dogma. Má opodstatnění tam, kde se rodič dobrovolně zřekne výchovy dítěte. A i tehdy je jeho doslovné naplňování nevýchovné a pro dítě demotivující. Dítě si neosvojí pracovně-sociální návyky, nezíská finanční gramotnost. Naopak, navykne situaci, že je zde vždy někdo, kdo ho živí a ono nemusí hnout prstem. Totéž platí i o zákonem deklarované shodnosti životních úrovní. Ta mnohdy rodiči sama nespadla do klína, ale je výsledkem usilovného snažení a odříkání. Ať má dítě shodnou životní úroveň se svými rodiči, ať se podílí na jejich životní úrovni, ale jen tehdy, pokud je s nimi a účastní se jejich života!

Měsíčně 70 tisíc pro syna a 30 tisíc pro matku (nález IV. ÚS 650/15)

Stejná životní úroveň dítěte u obou rodičů je krásné zjednodušení. Pokud mají rodiče odlišnou životní úroveň, je logické, že ji musí mít i dítě, pokud s nimi sdílí společnou domácnost (bankéř / uklízečka). Opak je proti přirozenosti i logice. Doslovným aplikováním nové právní definice paradoxně způsobíme její porušení (matka je chudá, dítě žije v chudé domácnosti s matkou; pokud bohatý otec bude dítě u matky sponzorovat, nebude již životní úroveň matky a dítěte shodná, jak nám ukládá zákon).

Obr. 4: Štědře zaopatřované děti mají často deformované životní hodnoty.

Uveďme další příklad, který demonstruje nesmyslnost zákonné definice. Představme si rodinu, kde matka vychovává 3 děti - jedno má z 1. manželství s bohatým otcem (výživné 20.000 Kč), druhé dítě má z 2. manželství s otcem, který představuje střední třídu (výživné 5.000 Kč) a třetí dítě má se současným chudým manželem s minimální mzdou. Jak má matka s prostředky spravedlivě hospodařit? Jak má všechny své děti podělit? Aby neporušila zákon, měla by každému dítěti dát to, co mu náleží. Nejstarší syn dostane k vánocům drahý iPhone, druhý levný Huawei a ten třetí autíčko. Uznejme, že v rodině to může takto fungovat jen stěží. Každá rozumná matka dá peníze na jednu hromadu a všechny děti podělí rovným dílem. Tím však porušuje zákon, neboť výživné náleží tomu konkrétnímu dítěti. Je to oprávněná výtka, kterou bude jistě argumentovat každý otec. Ten se bude na takovou matku zlobit, neboť ostatní děti jsou pro něho cizí, ať je vyživuje jejich tatínek.

Řešení? Standardní výživné, společné pro děti stejného věku. Výživné bude zohledňovat běžné potřeby dětí – ony zákonné odůvodněné potřeby – a ty jsou přece dětem vesměs společné. Standardní výživné je možné odvodit od průměrné mzdy, případně na základě průměrných potřeb dětí různého věku (ostatně tak jako mnoho jiných sociálních dávek, viz např. dávky pěstounské péče). O hrazení jednotného výživného se rodiče podělí v závislosti na výši disponibilních příjmů (čistých příjmů po odpočtu nutných výdajů na živobytí). Alternativou jednotného výživného může být procentuální stanovení alimentů z dosažených příjmů. Avšak s jasnými pravidly, zejména co se týče horní hranice.

Obr. 5: Nenahrazujte dětem svoji přítomnost penězi.

Dětem rodičů s nižšími příjmy zajistí tento systém určitou jistotu a rodičům s vyššími příjmy ponechá možnost svobodně se rozhodnout o možnosti poskytnout dítěti věcné či finanční přilepšení nad rámec standardního výživného. Bude-li mít rodič s dítětem dobré vztahy, bude ho jistě podporovat i v dalším životě. Proč zakládat dítěti automaticky nárok? Když se rodiče nerozvádějí, také jim nikdo nenařizuje, kolik a kdy mají investovat do svých dětí. Obecně se předpokládá jistá míra odpovědnosti, schopnosti racionálního uvažování a způsobilosti rodiče k řádné výchově (pokud není před soudem prokázán opak). Více zde 13 změn opatrovnické justice – bod 7.

Otcům obecně nečiní problém dorovnat nižší životní úroveň dítěte u matky, pokud ta je racionální. Jediný, kdo hlasitě křičí proti, je nezodpovědný rodič, který si z výživného udělal vlastní zdroj příjmů. Vždyť právo rozhodovat o materiální stránce výchovy je součástí rodičovské odpovědnosti. Stejně tak způsob motivace dítěte k zodpovědnosti, prospěchu a morálním hodnotám. Automatický nárok na měsíční desetitisícové částky může vést jen k deformaci hodnot dítěte.

Nezapomínejme, že zákonná ustanovení o podílení se na životní úrovni rodičů a následná soudní praxe pocházejí z dob hlubokého socialismu (1963). Tehdy bylo Ústavou garantováno právo na práci a všichni měli tak nějak stejně. V dnešní dynamické společnosti, kdy práce je nejistá a výše mzdy se mění rychleji, než na ni stačí soudní systém reagovat, plodí současná praxe akorát ony mediálně zatracované neplatiče alimentů.

Princip výživného – aneb v čem tkví jádro pudla…

V současné soudní praxi je vyživovací povinnost rodiče dána součtem běžných měsíčních výdajů na dítě (odůvodněných potřeb) a částky, kterou se snažíme dítěti dorovnat životní úroveň na úroveň rodičů. V předešlé kapitole jsme tuto částku nazývali podílením se na životní úrovni rodičů, jednalo se tedy o něco nad rámec běžné vyživovací povinnosti. Tyto výdaje jsou ryze individuální a závislé na možnostech rodičů (každé dítě má jistě právo věnovat se svým zálibám, ale ne každé bude moci hrát tenis nebo třeba hokej, zkrátka proto, že na to rodiče nemají). Princip alimentů je znázorněn na následujícím obrázku:

Obr. 6: Princip vyživovací povinnosti rodičů k dětem.

Pro matematiky:

Pro reálnou vyživovací povinnost rodičů je dobré definovat několik podmínek, aby dítě nestrádalo a zároveň, aby rodič nebyl uvržen do bezvýchodné finanční situace:

• V ≥ A : výživné musí dosahovat alespoň životního minima dítěte
• V ≥ B : výživné musí zohledňovat potřeby dítěte
• V ≤ C : výživné nemůže přesahovat možnosti rodiče
• B ∈ <A;C> : potřeby dítěte musí být reálné vzhledem k možnostem rodičů

Ve všech těchto případech se dítě bude podílet na životní úrovni svých rodičů, nebo chcete-li životní úroveň rodičů a dětí bude zásadně shodná. Shrňme, že celkové měsíční výdaje dítěte nesmí být nikdy menší než životní minimum. Horní hranice výdajů se pak odvíjí od deklarovaných možností, schopností a majetkových poměrů obou rodičů poměrnou částkou vzhledem k jejich měsíčním příjmům. Pro více vyživovaných osob je vhodné výživné řešit komplexně, tj. společně pro všechny osoby (děti z 1. manželství, děti z 2. manželství, manželka, …).

Životní minima definuje Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou. Hodnoty platné v roce 2017 jsou:

• nezaopatřené dítě ve věku do 6 let

  ..................................................

  1 740 Kč
• nezaopatřené dítě ve věku od 6 do 15 let

  ..................................................

  2 140 Kč
• nezaopatřené dítě ve věku od 15 do 26 let

  .................................................

  2 450 Kč

Příklad 1:

Výlučná péče matky, otec s dítětem netráví žádný čas, resp. nemá s ním žádné přímé výdaje. Péči o dítě obstarává matka. Otci byla soudem stanovena vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Odhlédněme teď od každodenní reality, že se na novou roli otce nikdo neptal a automaticky byl uvržen do role platiče.

Předpokládejme tuto finanční situaci rodičů:

---

Při výlučné péči jednoho rodiče předpokládejme mezní případ, kdy dítě je pouze s matkou:

---

Dále předpokládejme, že pokud by rodina žila pohromadě, každý z rodičů by vyčlenil na výživu dítěte jednu šestinu čistého měsíčního příjmu (průměr na jedno dítě dle ČSÚ), tuto částku nazvěme třeba běžné rodičovské náklady. V našem příkladu však žijí rodiče odděleně, otec přispívá na výživu dítěte onou jednou šestinou dle soudního rozhodnutí k rukám matky a tiše se předpokládá, že i matka měsíčně vyčlení ze svého rozpočtu jednu šestinu příjmů na dítě:

---

Výdaje dítěte u každého z rodičů budou v případě výlučné péče matky následovné:

---

Uveďme poslední tabulku popisující vzájemný tok finančních prostředků mezi rodiči, smysl tabulky bude zřejmý při střídavé výchově (viz dále).

Vzájemné přeposílání finančních prostředků (výživného):

Příspěvek matky na dítě, při pobytu dítěte u otce (matka -> otci): 0 Kč

Příspěvek otce na dítě, při pobytu dítěte u matky (otec -> matce): 5 000 Kč

Celkové výdaje rodiče týkající se dítěte může psát takto:

R = B + N + S + O

R … celkové výdaje rodiče na dítě (celkové rodičovské náklady)

B … průměrné každodenní výdaje (běžné rodičovské náklady)

N … nadstandardy (podílení se na životní úrovni rodiče)

S … náklady související se stykem

O … ostatní výdaje na dítě (např. spoření)

Běžné rodičovské výdaje mají představovat průměrné každodenní výdaje rodiče související s výchovou a výživou dítěte. Měly by korelovat s odůvodněnými potřebami dítěte a neměly by zahrnovat nadstandardy rodičů, úměrné jejich životní úrovni (viz odstavec Podílení se na životní úrovni rodičů), ani náklady na případný styk.

Příspěvek na výchovu a výživu, splatný většinou k rukám druhého rodiče, je část rodičovských výdajů, kterými rodič přispívá na výchovu a výživu dítěte u druhého rodiče. V demonstrovaném případě ryzí výlučné péče jednoho rodiče (matky) se veškeré běžné rodičovské náklady otce přeměnily na příspěvek na výživu a výchovu dítěte u matky.

Rodičovské náklady jsou plněním vyživovací povinnosti rodiče k dítěti. Pokud soud stanoví povinnost přispívat na výživu dítěte k rukám druhého rodiče, určuje rodiči konkrétní výši jeho vyživovací povinnosti. Výše alimentů stanovená soudem by měla být částí rodičovských nákladů R, nebo ještě lépe pouze odůvodněných potřeb B:

V = k · B

V … příspěvek na výživu stanovený soudem,

B … běžné (odůvodněné) výdaje (běžné rodičovské náklady),

k … konstanta určující poměrnou část výdajů na dítě, kterou přispívám druhému rodiči <0; 1>.

V dalších odstavcích uvidíme, že je logické, aby výživné bylo úměrné době, kterou rodič s dítětem tráví, tedy konstanta k bude rovna přímo výchovnému poměru. Ve skutečnosti jsou však výdaje povinného rodiče neúměrně vyšší, nežli soudem stanovené výživné. Je běžnou praxí, že soud dotazem na matku zjistí výdaje, které s dítětem má. Ty jsou často přemrštěné, mají totiž v soudu vzbudit nutnost vysokého výživného. Následně soud stanoví otci alimenty zcela rovné oné vysněné částce. Rodičovské náklady matky jsou tím pádem nulové. Taková matka je pak soucitně nazývána „samoživitelkou“ a má od státu veškerá privilegia a výhody.

Kdyby soudy rozhodovaly o výživném spravedlivě a nestanovovaly by jeho výši jen na základě sympatií či antipatií, musely by se vždy vážně zajímat o formu výchovného uspořádání. Bohužel není výjimkou, že soud vyměří výživné rodiči, kterému nebylo dítě svěřeno do péče, aniž by zkoumal, kdy je dítě s matkou a kdy s otcem (o víkendu, o letních prázdninách, o vánocích, apod.). Nejedná se o nic výjimečného, neboť dohoda o styku s dítětem nevyžaduje schválení soudu. Často se také jedná o zvláštní řízení, jehož cílem je upravit pouze styk, a které následuje až po vyměření výživného, v naprosté většině případů otci. Nastává tak paradoxní situace, kdy otec hradí výživné v plné výši bez ohledu na to, zdali je dítě s ním nebo s matkou. Například o letních prázdninách bývá zvykem, že dítě tráví jeden měsíc s každým z rodičů. I v této situaci je otec povinen platit alimenty k rukám matky dle soudního rozhodnutí, tedy ve stejné výši a za oba měsíce. Otci na výdaje spojené s výchovou však nikdo nepřispěje, přestože je prázdninový režim de facto střídavou péčí 50:50. O nákladech souvisejících se stykem, tedy, že otec si pro dítě přijede a zase ho „vrátí“ zpět do bydliště matky, třeba i stovky kilometrů, ani nemluvě.

Nelogičnost a neprovázanost rozhodování soudů o výchově, styku a výživě je jedním z klíčových problémů současného rodinného práva (13 změn opatrovnické justice – bod 5). Je nezbytné, aby jakékoliv vícenáklady nad rámec běžných výdajů vždy závisely na svobodné vůli rodiče - dopřát svému dítěti něco více. Nikoliv na diktátu, kdy jeden rodič má soudem stanovené výživné, plus další výdaje související se stykem, a druhému rodiči jeho rodičovské náklady z velké části, anebo dokonce zcela, pokryl příspěvek na výživu od prvého rodiče (Kalkulačka ustálené soudní praxe, aneb rovnost rodičů v praxi).

Výživné a střídavá výchova

V předchozí kapitole jsme popsali většinový porozvodový model – matka vychovává, otec se stýká a platí, bez ohledu na četnost styku. Jak to ale bude při střídavé výchově? Na to by nám měly odpovědět následující odstavce.

Paradoxní situace nastane, pokud současný nelogický a nepřirozený model aplikujeme na střídavou výchovu. Pro ten případ justice dovodila (v zákoně to opět nehledejte, není to tam), že rodiče si budou posílat peníze navzájem. Otázkou zůstává, kolik bude každý z rodičů platit druhému rodiči? Pokud oba rodiče disponují stejnou výší měsíčních příjmů, tak si peníze mezi sebou pouze vymění. Otec pošle k určitému dni v měsíci matce např. 5.000 Kč, matka pošle otci také 5.000 Kč.

I když se to na první pohled může zdát nelogické, vyměňovat si peníze, obecně k tomu vedou tři důvody:

1. Jedná se o vzájemnou povinnost, která je soudně vymahatelná pro oba rodiče (oběma rodičům je soudem stanovena povinnost).
2. Oba rodiče prokazatelně finančně zaopatřují dítě.
3. Rodiče na sebe vzájemně dohlíží při plnění vyživovací povinnosti ke společnému dítěti.

Je zde však jedno ale… Významným argumentem proti vzájemnému přeposílání finančních prostředků může být skutečnost, že nám při stejných příjmech rodičů postačí jedna jediná bankovka, např. ona zmíněná pětitisícovka, kterou si budou rodiče neustále posílat mezi sebou. Může se tak dít bez ohledu na skutečné náklady dítěte u matky nebo u otce. Ano, je to možné, ale v tomto případě by museli podvádět oba rodiče, při výlučné péči stačil jen jeden a druhý s tím nic nenadělal.

Co se bude dít, pokud oba rodiče nemají stejné příjmy, což je jistě častější stav? Tuto oblast zákony blíže neupravují, ani žádná vládní doporučení na toto téma neexistují, a tak soudci hozeni do vody tápou. K uspokojivému výsledku je potřeba použít matematiku. To bychom však chtěli po opatrovnické justici příliš a to ještě v případě, kdy střídavou výchovu soudci (soudkyně) vlastně ani nechtějí, tak proč oni vůbec přemýšlet? V konečném důsledku zde vzniká široký prostor pro lidovou tvořivost, která má s logikou jen pramálo společného. A právě to si ukážeme na následujícím příkladu ze soudní praxe od našeho čtenáře.

Příklad 2:

Otec má měsíční příjmy 30 000 Kč, matka 15 000 Kč. Okresní soud Brno-venkov rozhodl jménem soudkyně JUDr. Ivany Losové o střídavé péči pro šestiletou dívenku, to je jistě chvályhodné, ale výživné bylo stanoveno takto:

1. Matka je povinna přispívat na výživu nezletilého dítěte částkou 2.500 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce, s účinností od nabytí právní moci tohoto rozsudku a od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství rodičů.
2. Otec je povinen přispívat na výživu nezletilého dítěte částkou 5.000 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, s účinností od nabytí právní moci tohoto rozsudku a od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství rodičů.

Obr. 7: Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ve věci péče o nezletilé dítě rozhodnutý samosoudkyní JUDr. Ivanou Losovou.

Rozepišme si situaci jako v předchozím případě:

---

Při střídavé péči předpokládejme rovné podmínky při výchově dítěte:

---

Opět předpokládejme, že pokud by rodina žila pohromadě, každý z rodičů by měsíčně vyčlenil na výživu dítěte jednu šestinu svého čistého příjmu (minimální rodičovské náklady matky a otce). Při střídavé výchově žijí rodiče odděleně, oběma byla soudem stanovena povinnost přispívat druhému rodiči na výchovu a výživu dítěte – otci k rukám matky celou 1/6 měsíčních příjmů a matce k rukám otce také celou 1/6:

---

Výdaje dítěte u obou rodičů se však již změní. Budou odpovídat jedné polovině celkových měsíčních výdajů dítěte, neboť každý rodič tráví s dítětem ½ měsíce:

---

Tabulka vzájemných finančních toků nám rozkryje nesmysl soudního rozhodnutí soudkyně JUDr. Ivany Losové. Matematika asi není její nejsilnější stránkou.

Vzájemné přeposílání finančních prostředků (výživného):

Příspěvek matky na dítě, při pobytu dítěte u otce (matka -> otci): 2 500 Kč

Příspěvek otce na dítě, při pobytu dítěte u matky (otec -> matce): 5 000 Kč

Co z toho plyne? Chaos a absolutní nekoncepčnost českého soudnictví...

Když už chtěla paní soudkyně zachovat vzájemnou finanční povinnost k rukám druhého rodiče, tak přeposílaná částka měla činit jednu polovinu vyživovací povinnosti každého rodiče, neboť rodič přispívá druhému rodiči na půlku měsíce, ne na celý, tedy otec 2 500 Kč a matka 1 250 Kč. Když neumí počítat soudce, je to opravdu smutné.

Pro úplnost dodejme, že odvolací soud (Krajský soud v Brně) se k problému postavil opravdu s erudicí jemu vlastní a jménem předsedkyně senátu JUDr. Pavly Lamichové střídavou výchovu zrušil, dítě svěřil do výlučné péče matky a otci neopomněl zvýšit výživné, stanovit mu dlužné výživné, ale styk otce s dítětem nijak neupravil. Takže otec odcházel od soudu bez dítěte a bez peněz. Nemusíme připomínat, že proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech opatrovnických není možný řádný ani mimořádný opravný prostředek. Otec měl zkrátka smůlu… Pro informaci uvádíme, že JUDr. Pavla Lamichová byla zvolena Návrhem předsednictva ústředního výboru Národní fronty České socialistické republiky do funkce soudce dne 20. září 1978. Úsměvné, že? Podrobnosti ZDE.

Jak by to tedy mělo být správně u střídavé výchovy?

Pozorný čtenář možná již tuší. Vyjdeme z předchozího příkladu a popíšeme, jak by se mělo dítě podílet na životní úrovni obou svých rodičů. Stanovme si základní myšlenky, které nás povedou k cíli:

Jak toho dosáhnout? Jednoduše:

Vraťme se k předchozímu příkladu nepovedené střídavé výchovy. Otrocké přeposílání poměrných částek měsíčních příjmů problém výživného spravedlivě neřeší. Je třeba zohledňovat dobu, po kterou rodič o dítě skutečně pečuje. Z předchozího příkladu nepovedené střídavé výchovy vyplynuly celkové náklady na dítěte 7 500 Kč za jeden kalendářní měsíc. Vzhledem k tomu, že dítě tráví u každého rodiče ½ měsíce, měly by být nároky dítěte u každého rodiče totožné, tedy 3 750 Kč.

Zbývá zodpovědět otázku jak zajistit vzájemnou a soudem vymahatelnou vyživovací povinnost rodičů a distribuci těchto prostředků k dítěti.

Obr. 8: Spravedlivé zacházení s výživným pro dítě. Oba rodiče přispívají na výživu dítěte podle svých možností a schopností. Dítě se v každém okamžiku podílí na životní úrovni svých rodičů.

Způsoby zacházení s výživným od rodičů:

• Jedna hromádka (žádné ruky) – distribucí zajistí třetí nestranná osoba / instituce / úřad.
• Oboustranná vyživovací povinnost – rodiče si finance přerozdělují sami dle rozhodnutí soudu.

Ideální by zajisté bylo, kdyby oba rodiče plnili soudem stanovenou vyživovací povinnost k rukám třetí osoby (ona zmíněná „hromádka“). Takovou pověřenou osobou by mohl být opatrovník, notář, banka, apod. Dotyčný by na základě soudního rozhodnutí rozdělil získanou částku od rodičů podle toho, kdo o dítě v danou chvíli osobně pečuje a v pravidelných intervalech by ji uvolnil rodičům. V případě střídavé výchovy, a tedy rovných podmínek při výchově dítěte (50% dní v měsíci vychovává matka, 50% dní v měsíci vychovává otec), by obě částky byly totožné a rovné 50% součtu příspěvků od obou rodičů; jinými slovy, každý by dostal půlku.

Pokud bychom narazili na neochotu soudu, popř. opatrovníka takovýto režim ustanovit (mimochodem, zákonnou povinností OSPOD je také správa jmění dítěte), musíme přemýšlet dále. Alternativou pomyslné „hromádky“ je oboustranná vyživovací povinnost mezi rodiči.

Obecně máme dvě možnosti realizace:

Dodejme, že všechny tři uvedené přístupy lze aplikovat na všechny typy výchovy, nikoliv jen na střídavou péči 50:50.

Společná péče, výlučná péče, výživné a spravedlnost

Výchovné uspořádání

Totéž co jsme odvodili pro střídavou výchovu, platí obecně pro libovolnou formu výchovného uspořádání. Pro společnou péči založenou na dohodě rodičů i pro výlučnou péči jednoho rodiče, kdy je druhému rodiči stanoven styk s dítětem v různém rozsahu. Potom i druhý rodič má s dítětem náklady, které nelze přehlížet a alibisticky tvrdit, že matka má s dítětem také nějaké, ale blíže nespecifikované, a navíc bez ohledu na to, kdo o dítě zrovna pečuje.

Nejběžnější způsoby výchovného uspořádání (Kalkulačka výchovy a styku):

• výchovný poměr 100:0 – ryzí výlučná péče jednoho rodiče, jeden z rodičů nemá o výchovu zájem,
• výchovný poměr 80:20 – tzv. standardní styk, běžné víkendové stýkání se od pátku do neděle 1x za 14 dní + letní prázdniny napůl,
• výchovný poměr 75:25 – tzv. rozšířený styk, od pátku do neděle 1x za 14dní + přespání v týdnu 1x za 14 dní + ½ jarních a ½ letních prázdnin,
• výchovný poměr 50:50 – tzv. střídavá výchova, střídání po týdnu, 14 dnech, měsíci, ½ roce…

Procentní poměry nemusí vycházet pouze z rozhodnutí soudu o výlučné péči, ale mohou být výsledkem dohody rodičů o budoucím uspořádání (dohody o společné péči), a to třeba i za asistence soudu.

Spravedlivý výpočet výživného u výlučné péče jednoho rodiče a styku s druhým rodičem

Že současný stav vyhovuje především nezralým matkám, kterým nejde ani tak o dítě jako spíše o peníze od otce splatné k jejím rukám, jsme hovořili v článku Mýty a bludy o střídavé výchově. Pravdivost našich slov dokazuje spravedlivý výpočet alimentů v následujícím příkladu výlučné péče matky a rozšířeného styku s otcem, kde stanovíme vyživovací povinnost oběma rodičům. Každý z rodičů bude přispívat na výchovu a výživu dítěte podle svých možností a schopností a přitom dítě bude mít na měsíc k dispozici stejnou částku jako při současné soudní praxi – viz příklad č. 1 tohoto článku.

Příklad 3:

Výlučná péče matky + rozšířený styk s otcem + rovný styk s oběma rodiči o víkendech a prázdninách. V takovém režimu tráví dítě všední dny v přítomnosti jednoho rodiče, třeba matky, ale volno-časové aktivity o víkendech a prázdninách jsou spravedlivě rozděleny mezi oba rodiče.

Hypotetická finanční situace rodičů:

---

Předpokládejme tento výchovný poměr:

---

Dále stanovíme spravedlivou vyživovací povinnost, kde jediným kritériem bude doba, kterou dítě tráví v přítomnosti každého z rodičů. Z poměrů výše vyčíslíme příspěvky na výživu pro každého rodiče. Opět předpokládejme rodičovské výdaje rovné 1/6 čistých měsíčních příjmů.

---

Spotřeba dítěte u každého rodiče bude různá, vzhledem k času, který spolu tráví:

---

Tabulka vzájemných finančních toků bude nyní následující:

Příspěvek matky na dítě - při pobytu dítěte u otce (matka —> otci): 2 500 Kč * 24% = 589 Kč

Příspěvek otce na dítě - při pobytu dítěte u matky (otec —> matce): 5 000 Kč * 76% = 3 822 Kč

Každý z rodičů má stanovenou vyživovací povinnost k rukám druhého rodiče, která zohledňuje jednak výši jeho příjmů (1/6) a také odpovídá době, kterou dítě tráví s daným rodičem. Zajistili jsme rovné podmínky mezi rodiči a zejména konstantní životní úroveň dítěte u obou rodičů, a to bez ohledu na to, zdali rodič dítě vychovává nebo se s ním pouze stýká.

Způsoby stanovení konkrétní výše vyživovací povinnosti

Určování alimentů by mělo vždy probíhat ve dvou fázích:

1. Definice rodičovských nákladů:
   • absolutně (odůvodněné potřeby -> běžné výživné pro důstojný život dítěte -> tabulka; rodiče se o částku podělí v poměru svých příjmů = spravedlivé pro všechny děti v domácnosti, zejména pro ty z různých vztahů, stejně tak i pro rodiče),
   • relativně (hrubým procentem ze mzdy / z čistých příjmů; nevhodné u movitých rodičů – děti jsou přepláceni (nevýchovné) – nutné zastropování, jinak hrozí zneužívání alimentů pro osobní potřebu nevyzrálého rodiče (dnes často matek)).
2. Přerozdělení financí mezi rodiče = stanovení výživného (určení konkrétní výše alimentů často splatné k rukám druhého rodiče, poručníka, opatrovníka, apod.):
   • podle výchovného poměru (spotřebitelem alimentů je dítě, proto finance musí být vždy tam, kde je dítě, nikoliv něčí ruky),
   • podle výdajů (fixních výdajů dlouhodobého charakteru hrazených jedním z rodičů (ošacení, zájmové aktivity, školní potřeby,…)).

Při určování vyživovací povinnosti by měl soud vycházet z racionálních odůvodněných potřeb dítěte, nejlépe ze standardního (běžného) výživného, zohledňující běžné potřeby průměrného dítěte (Podílení se na životní úrovni rodičů). Následně stanovit odpovídající rodičovské výdaje každého rodiče vzhledem k jeho možnostem (rodiče se o celkové náklady na dítě podělí) a teprve podle výchovného uspořádání definovat konkrétní částky alimentů. Při výpočtu je žádoucí snížit částky o příspěvky státu pro oba rodiče - daňové zvýhodnění, přídavky a na děti, apod.

Fixní výdaje dítěte hrazené jedním rodičem

Při rozdílných výchovných poměrech u matky a u otce vyvstane požadavek, že rodič, který má dítě v péči většinu všedních dní, hradí výdaje, které při víkendovém styku druhý rodič nemá (ošacení, školní potřeby, kroužky, apod.). Na jedné straně je otázkou, zdali je dražší všední den, anebo aktivní víkend. Pokud jsou výdaje u obou rodičů skutečně nerovnoměrné, nabízí se několik řešení:

• Zanedbání příspěvku výlučného rodiče:

  Vysvětlení si ukažme na francouzském modelu. Pro ryzí výlučnou péči 100:0 je ve Francii stanovena vyživovací povinnost 18% z čistých příjmů po odpočtu životního minima. Můžeme říci, že se jedná o rodičovské náklady, neboť péči plně obstarává jen jeden z rodičů (matka). Při péči 75:25 tráví druhý rodič (otec) s dítětem ¼ doby, a proto i jeho výdaje budou rovny ¼ celkových rodičovských výdajů. Matce bude ve Francii posílat ¾ svých výdajů, tj. 13,5% příjmů (18% * ¾ = 13,5%). Matka by také měla otci přispívat na výchovu, a to ¼ svých výdajů, tj. 4,5% příjmů (18% * ¼ = 4,5%). Avšak při tomto modelu matka neposílá nic, a to právě z důvodu fixních výdajů, které s dítětem má jen ona (ošacení, školní potřeby, kroužky). V praxi se tato částka často pohybuje kolem 1000 Kč (zkuste si to zde: Spravedlivá kalkulačka výživného). Je to zřejmě také způsobeno tím, že ženy dosahují přibližně o ¼ nižších mezd nežli muži.

• Rozdělení velké hromádky na menší:

  Rozdělme velkou hromádku, která představuje celkové výdaje na dítě, na několik hromádek menších (ošacení, škola, hokej, víkendy, prázdniny). Hromádky si rodiče mezi sebe rozdělí (maminka ošacení a školu, tatínek hokej a letní tábor, oba rodiče víkendy a prázdniny). V tomto případě si rodiče zřejmě nebudou částky přeposílat, ale vypočte se celková bilance: otec přispívá a potřebuje / matka přispívá a potřebuje.

• Všední dny zvlášť / víkendy a prázdniny zvlášť:

  Rozdělme volné dny rovným dílem a podělme se o výdaje všedních dnů – finanční rozvaha hospodaření rodičů.

• Kombinace více přístupů:

  Snížení poměrů, kterými rodiče přispívají na společnou výživu dítěte (třeba z 1/6 na 1/8) a každému stanovit další fixní výdaje (matka bude dále hradit veškeré ošacení; otec zájmové aktivity).

Je zřejmé, že čím spravedlivější model, tím více bude vyžadovat konstruktivní přístup rodičů a zejména ochotu dohodnout se. Zde je nezastupitelná role státu rodiče k dohodě motivovat a kompetence nekonstruktivního rodiče potlačovat. Soud si ulehčí práci, neboť odpadne celá ta nedůstojná a trapná soudní mašinérie týkající spíše ega všech přítomných, nežli dětí. Soud nebude vydávat o výživném rozsudky a usnesení (ba ani o výchově), neboť rodiče se za asistence soudu dohodli.

Použijte naši kalkulačku a spočtěte si vlastní spravedlivé výživné.

Spravedlivá kalkulačka výživného

Metoda makovo - tvarohového koláče

Princip spravedlivého výpočtu vyživovacích příspěvků z předchozích kapitol můžeme zobecnit a vyjádřit názornými obrázky pro střídavou i výlučnou péči.

Obr. 9: Metoda makovo-tvarohového koláče. Dítě ujídá koláč v průběhu celého měsíce bez ohledu na to, je-li s maminkou nebo s tatínkem.
Na upečení koláče se podílejí oba rodiče podle svých možností a schopností. Vlevo schéma výlučné péče matky, vpravo střídavá výchova.

Základní myšlenkou je, že pomyslná „hromádka“, na kterou oba rodiče přispívají, se proměnila v koláč, který je úzce svázán se samotným dítětem, jinými slovy je všude tam, kde je dítě, nikoliv ruky matky nebo otce. Dítě z koláče ukusuje v průběhu celého měsíce, bez ohledu na skutečnost, jeli zrovna s matkou nebo s otcem. Oba rodiče přispívají na upečení koláče, jeden koupí mák, druhý tvaroh, oba podle svých možností a schopností.

Metodu výpočtu v předchozích kapitolách, proto můžeme směle nazvat metodou makovo-tvarohového koláče.

Závěr

Cílem článku bylo teoreticky i prakticky rozebrat paušální praxi soudů ve věcech stanovování vyživovacích povinností téměř výhradně otcům. Dokázat, že tato praxe nemá oporu v zákoně ba ani ve zdravém rozumu.

Výživa je podmnožinou výchovy. Nelze na ni pohlížet jako na samostatnou kapitolu. Žádné peníze nedají dítěti lásku, o kterou rozchodem rodičů přichází, nenahradí mu druhého rodiče, nepohladí ho, ani mu neporadí v klíčových momentech dospívání. Stát musí nalézt odvahu motivovat rodiče k dohodě. To je ta jediná správná cesta - nikoliv napomáhat rozvratu rodiny na základě nezodpovědného chování jednoho rodiče a druhému pod hrozbou exekuce stanovit povinnost na několik desítek let dopředu.

Nezbytné jsou rovné podmínky mezi rodiči, které způsobí, že vyživovací povinnost se stane okrajovou záležitostí. A pokud už je výživné soudem určováno, pak transparentně a oběma rodičům. Jen tak lze efektivně zajistit výživu dítěte po rozpadu rodiny a přitom respektovat rovnost mezi rodiči. Ve výjimečných případech, kdy rodič nemá o výchovu zájem je stanovení alimentů jen jednomu rodiči jistě na místě. Ovšem i v tom případě je třeba zajistit kontrolu nad hospodařením rodiče s prostředky určenými dítěti.

Realizací nastíněných myšlenek se vyhneme stávajícímu neutěšenému stavu, kdy se z rodičů stávají soupeři a stát svým přístupem situace vyhrocuje. Matky si stěžují, že jim bývalý partner nedává peníze (na dítě, jak jinak :-) a otcové, že nemohou být se svými dětmi. Jasná pravidla situaci zklidní a do nového uspořádání přinesou stabilitu. Matky získají jistotu zaopatření dětí a otcové budou mít možnost své děti i nadále vychovávat. Oba rodiče získají silnou motivaci k překonání vzájemné nevraživosti.

Konstruktivní přístup všech zúčastněných se pozitivně projeví v prospěchu dítěte. Pokud rodiče selhali jako partneři, neměli by selhat jako rodiče. Nebyli schopni zajistit dítěti úplnou rodinu, dluží mu alespoň dohodu o jeho budoucím životě.