„Ženě dělá budoucnost starosti, dokud se nevdá.
Muži nedělá budoucnost starosti, pokud se neožení.“
Charles M. Schwab
V současné společnosti je pro ženu materiálně výhodnější od muže a otce dětí odejít. Nejlépe k novému, ještě bohatšímu partnerovi. Toto ženě velí pudové zvyklosti, mohutně podporované státní rodinou politikou. Cílem následujícího příspěvku je apel na muže, aby si toto uvědomili a do pochybného a pro ně zásadně nevýhodného podniku zvaného manželství, na základě současných pravidel, nevstupovali, neboť v něm vždy prohrají.
Historicko-sociologický pohled na muže a ženy
Každé pohlaví si v průběhu evoluce osvojilo takové vlastnosti, které vedly k jeho přežití a úspěšné reprodukci. Muž od přírody vyniká silou, rychlostí, bystrostí, logikou, strategií, schopností riskovat. Byl tedy předurčen být dobrým válečníkem, lovcem, řemeslníkem, zemědělcem, stratégem, apod. Žena nemá fyzické dispozice muže, neboť hlavním úkolem ženy bylo a je porodit a materiálně zaopatřit potomka – záměrně se vyhýbám pojmu vychovat, neboť k efektivní výchově je třeba vzor obou pohlaví. Aby žena splnila tento nelehký úkol, přežila v drsné přírodě a zajistila prospěch sobě i dítěti, musely se u ní vyvinout zcela odlišné vlastnosti nežli u muže. Jediným východiskem bylo osvojit si takové dovednosti, kterými získá přízeň muže a tím získá nejen dárce vhodných genů, ale zejména onoho zaopatřovatele a ochránce. Nemusí být pravidlem, že obojí od jediného muže – sympatický svalovec poskytne bezděčně geny a úspěšný myslitel to druhé. Nevědomý přirozený výběr tak posiloval u ženy zejména sociální inteligenci, verbální schopnosti, empatii, všímavost, předvídání jednání a konání druhých, schopnost vidět do duše člověka, ale také naprosto odlišné vnímání pravdy a spravedlnosti. Pravda se stala pro ženu jedním z prostředků jak dosáhnout svého, nikoliv cílem, jako je tomu u mužova logického myšlení.
U obou pohlaví se současně vyvinuly vlastnosti, které můžeme z dnešního pohledu označit za negativní a nežádoucí – u muže zejména prosazování svých názorů a zájmů silou, u ženy pak brilantní užívání lží, intrik a fabulací, jako běžné součásti života. Z pohledu minulosti však mohly být i tyto postoje nezbytné k přežití (muž byl od dětství cvičen k boji, aby byl schopen bránit svůj majetek a ochránit rodinu; žena, chtěla-li jako slabší přežít, musela se uchýlit často ke lžím a intrikám v zájmu sebe i dětí). Problém nastává s prolínáním těchto životních postojů do současnosti. Dnes již tyto vlastnosti nejsou nezbytné k přežití, spíše naopak jsou společností odsuzovány jako archaické – zvířecí, pocházející z dob dávno minulých. Jak ale uvidíme dále, toto odsouzení je pouze částečné a zejména platí pro muže – potenciální násilníky – ale nikoliv už tak pro ženy, strůjce verbálních útoků a psychického nátlaku.
Muž dnes již nemusí soka vyzývat na souboj za urážku na cti, nemusí se mstít za násilí páchané na jeho blízkých, od toho zde máme stát (polici, státní zástupce, soudce, apod.). Stejně tak i žena nemusí užívat lží, intrik a úskoků k přežití a materiálnímu zabezpečení sebe i dětí, máme propracovaný sociální systém, který nedovolí, aby děti strádaly. Přesto ženy i nadále velmi často podvědomě naslouchají vrozeným pudům, což je zřejmé zejména v rozvodových řízeních, kde žena využívá všech zbraní proti muži k dosažení svých zájmů (k získání dítěte a majetku).
A tak můžeme konstatovat, že zatímco muž byl v moderní společnosti „odzbrojen“ – užívání síly, jako mužům vrozené strategie přežití, se stalo v mezilidských vztazích dokonce trestně postižitelné – muž smí průbojnosti, síly a agrese použít snad jen ve sportu – ženě je užívání verbálního násilí, psychického nátlaku, lží a intrik dovoleno. Žena dokáže tyto skryté vlohy využít ke svému prospěchu tak brilantním způsobem, balancováním na hraně zákona, jak by to muže ani ve snu nenapadlo.
Rozvoj společnosti
„Ženy jsou jako opice. Nepustí se větve, pokud se pevně nedrží té druhé.“
Prudký rozvoj civilizace před 5000 až 10000 lety nastal v prvé řadě v důsledku rozdělení kompetencí ve společnosti mezi muže a ženu v důsledku tzv. patriarchální dohody. Žena vyměnila svoji doposud nevázanou sexualitu za ochranu a materiální zaopatření sebe a svého dítěte. Muž se o rodinu všestranně staral a jménem rodu rozmnožoval svůj majetek. Na oplátku požadoval věrnost a péči o jeho vlastní děti. Datuje se, že od této chvíle začali muži všestranně „podnikat“, nastal nevídaný rozvoj staveb, techniky, vědy, kultury a umění [1].
Vzniklý pakt byl výhodný pro obě pohlaví. Rodina jako taková se ukázala nejen jako nejefektivnější uskupení pro jeho členy, ale i k rozvoji celé společnosti. Pospolitost rodiny držela pohromadě společenská pravidla, která zaváděla jistá tabu, která se neměla rozkrýt, neboť poté by hrozilo podkopání základů, na kterých společnost stála, oné patriarchální dohody. Mohly by vyjít najevo pudové (zvířecí) vlastnosti obou pohlaví (hlad po sexu u muže, promiskuita ženy, vrozená agresivita obou pohlaví, apod.).
Moderní společnost však všechna tabu postupně bořila až ve 2. polovině 20. století, v důsledku různých feministických hnutí, zažitá a staletími ověřená pravidla padla a padla i ona patriarchální dohoda. Tím se v ženě opět vzkřísila pudová volání získat pro sebe co nejvýhodnější majetkový prospěch (vlastnický sklon žen). Současný sociální stát garantuje ženě zaopatření sebe i dětí od bývalého partnera, i když žena dohodu poruší, rodinu rozvrátí a od svého zaopatřovatele odejde. Muž a otec dětí je nucen, pod tlakem společnosti, matku i dítě finančně zaopatřovat i po jejich odchodu. Zkrátka pro ženy je v dnešní společnosti materiálně výhodnější rodinu rozbít a od muže odejít. Žena na tom po všech stránkách vydělá, získá dítě, majetek a pravidelné měsíční splátky od bývalého manžela (výživné), všeobecnou podporu státu a navíc zdroj financí od nového partnera.
V minulosti k rozpadu svazku mezi mužem a ženou nedocházelo tak často jako dnes, neboť zažité společenské zvyklosti tomu bránily. Vzpomeňme na staré české filmy z první republiky, jak společnost nahlížela na nesezdanou ženu, svobodnou matku: „Koukněte na ni! Ona má nemanželské dítě! Čeká dítě a ještě nejsou ve svátosti manželské“. Ano manželství bylo považováno za svátost, tedy za nejvyšší výdobytek společnosti, který vyžadoval přísnou ochranu. Pro muže platilo totéž, společnost se snažila zachovat rodinu a manželství, a když žena muži utekla, společnost posměšně reagovala slovy: „Utekla mu žena! Nedokázal si ji udržet!“.
Shrnutí současné postmoderní rodiny
„Když se dá právo lžím a pravdě půst…“
Zopakujme, že jediným podvědomým cílem ženy je reprodukce a materiální obstarání vlastních dětí. Aby toho žena dosáhla, je nezbytné získat pro sebe majetkový prospěch. Pokud bude pro ženu po ekonomické stránce výhodnější setrvat v manželství s mužem, zůstane tam. Pokud ale vznikne situace, tak jako v dnešním postmoderním světě, že žena lépe zajistí své potřeby (ukojí své majetnické sklony) mimo manželství, tedy když se s mužem rozejde, učiní tak. Podvědomí a pudy budou ženě velet odejít, využít všech svých schopnosti (zejména těch negativních) k realizaci odchodu. Taková žena pak bude hledat pocitové důvody, aby si zdůvodnila nezbytnost svých kroků. Bude přesvědčovat všechny okolo (kamarádky, rodiče, soudy,…), ale zejména sama sebe, že vytržení dítěte z úplné rodiny a útěk od partnera je tím jediným možným a správným řešením. V rozvodovém řízení taková žena využije všech prostředků, aby dosáhla svého – získala děti, majetek a vysoké výživné splatné k jejím rukám. Běžným folklórem jsou lží, podvody a manipulace až takového rozsahu, jaké muž nevymyslí. Bude-li to nezbytné, žena často neváhá osočit bývalého partnera z psychického, fyzického i sexuálního zneužívání sebe i dětí.
Kamenem úrazu uvedeného neutěšeného stavu je nápomocná ruka státu a státních institucí (soudů, OSPOD, advokátů, soudních znalců, o feministických spolcích nemluvě). Tito všichni svévolnému konání matky přihlížejí, ale nic proti němu nedělají, spíše naopak ženu – matku aktivně podporují (žena opustí s dítětem společnou domácnost a soud jí dítě předběžným opatřením svěří do péče; otci je zakázán styk s dítětem na základě křivého obvinění matky; za neplacení výživného je na muže bleskurychle uvalena exekuce, ale pokud matka záměrně brání otci ve styku, soudy jakoby nechtěly vidět ani slyšet). Muž nemá šanci této zvůli jakýmkoliv způsobem vzdorovat. Možnost radikálního řešení konfliktu fyzickou převahou byla muži odebrána, logickému uvažování nechtějí přítomné ženy rozumět, žena má zelenou k uplatnění své převahy všemi prostředky.
V odchodu ženy od muže mohou zabránit snad jen morální zábrany, jako např. ohled na děti, tradice, vlastní výchova v úplné rodině apod. Ovšem na ty se dnes příliš spoléhat nelze. Absence morálních zábran je úzce spojena právě s neúplnými rodinami bez otce. Lze dokonce říci, že výlučná péče matky plodí děti, které do popisované pasti budou padat čím dál častěji – muži nerozpoznají záludné chování žen, neboť budou mít vzor pouze ve své milující matce, kterou budou mylně hledat i v budoucích partnerkách, a ženy budou považovat své jednání, podrobit si muže stůj co stůj, za zcela přirozené.
Řešení
Řešení je dvojí. První možností je návrat k původním hodnotám a staletími prověřenému modelu dělby odpovědností v rodině – žena vychovává, otec zaopatřuje. V případě rozchodu rodičů získá žena dítě do péče, ale již si nemůže činit nároky na majetek muže, který on postupně shromažďoval mezitím, co se ona starala o jejich společné dítě (za peníze otce samozřejmě). Ať se žena stará o dítě jak umí, když jí muž nebyl vhod. Vzhledem ke skutečnosti, že ženy jsou na mužích obecně závislé, a žena to ví (sama by nikdy nedokázala dítě materiálně zaopatřit), by ubylo rozvodů, neboť žena by podvědomě přehodnotila, co je pro ni výhodnější. V konečném důsledku by od muže neodešla.
Druhou možností, vyplývající z moderní společnosti, je striktně dbát na dodržování rovnosti mezi pohlavími. Oba rodiče vychovávají a oba rodiče vyživují. V případě rozvodu potom nemůže být dítě majetkem matky a matka ho nemůže získat do výlučné péče, pokud k tomu samozřejmě nejsou objektivní důvody (otec dítě bije). Dítě budou i nadále vychovávat i vyživovat oba rodiče podle svých možností, schopností a vzájemné dohody, na kterou dohlédne soud. Jedině tímto způsobem přerušíme neustále pokračující vzestup rozvodovosti a především neblahý pokles porodnosti. Z manželství již nebude neriskantní a přitom vysoce ziskový podnik pro všechny ženy – matky. Dítě bude mít oba rodiče, což zcela jistě přispěje k rozvoji jeho osobnosti a příznivému vývoji.
Je čas začít s osvětou a upozornit všechny muže, že současný stav rodinné politiky je pro ně, mírně řečeno, nevýhodný. Spíše je doživotní pastí, ze které není úniku. V důsledku vyšší sociální inteligence žen a vrozené vlastnosti mužů vzhlížet ke všem ženám jako ke svým matkám způsobuje, že některé skutečnosti si muž uvědomí, až lidově řečeno dostane do nosu – krásně je tato „zabedněnost“ mužů popsána v článku Co ženy umějí a muži nevědí [2]. Doporučujeme přečíst.
Závěr
Jen poznání svých vrozených pohnutek a vyšší morální hodnoty mohou způsobit nápravu systému. Vyšší morální hodnoty získáme pouze v úplné rodině – tolerance, respekt, vzájemné porozumění, sebepoznání, apod. Obě pohlaví si musí uvědomit, že jsou na sobě závislé, že se potřebují a ve své odlišnosti se mohou i vhodně doplňovat. Žena si musí uvědomit, že je materiálně závislá na mužích a nebo alespoň na mužské společnosti jako celku, a to navzdory všem feministickým snahám tuto skutečnost zastřít. Bez mužů by ženy nemohly být konzumentky výdobytků současného světa. A muž musí najít odvahu k přiznání, že bez ženy by nikdy nedosáhl takových úspěchů v osobním životě, vědě, technice, umění, apod. Lezl by po stromech, neboť by mu chyběly základní sociální dovednosti. Nehledě na skutečnost, že ke zplození dítěte jsou potřeba oba, muž a žena. Bez fyzické přítomnosti druhého pohlaví bychom zcela jistě vyhynuli.
[1] Bakalář, E.: Jak nezralé matky vytěsňují otce ze života dětí.
[2] Bakalář, E.: Co ženy umějí a muži nevědí.