Motto: „Stokrát řečená lež se stává pravdou.“
Úvod
Střídavá výchova. Pro někoho jediná možnost, jak si i nadále udržet úzký kontakt s vlastním dítětem, pro jiného noční můra ze ztráty kontroly nad dítětem, jehož se cítí být výlučným vlastníkem, pro nezasvěcené kontroverzní pojem. Ne, že by kontroverzní byl, ale sdělovací prostředky, různé feministické spolky, ale i naší poslanci se o to pravidelně zasluhují.
Když v roce 2011 zákonodárci hlasovali o návrhu poslance JUDr. Pavla Staňka (ODS) změnit zákon o rodině v části o svěřování dětí do péče rodičů (střídavá péče měla být výchozím upořádáním po rozvodu manželství, pokud by nebylo prokázáno, že je tato forma výchovy pro dítě nevhodná) strhla se v poslanecké sněmovně bouřlivá debata. Každý se cítil povolán hovořit o výchově dětí, aniž by ho k tomu alespoň kousek životní zkušenosti opravňoval. A tak se věcná diskuse velmi rychle proměnila ve výkřiky jednotlivců, které nevypovídaly nic o výchově dětí, ale spíše o subjektivních názorech silně ovlivněných vlastní výchovou, často také v neúplné rodině. Poslanecká sněmovna nejprve novelu přijala, aby ji posléze pod silným feministickým tlakem s konečnou platností zamítla. Avšak racionální argumenty, které by toto rozhodnutí podporovaly, bohužel, nezazněly.
Stejnou mediální pozornost si čas od času vyslouží i rozhodnutí Ústavního soudu. Naposledy v květnu roku 2014, kdy senát v čele s JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, Ph.D., zamítl návrh matky na zrušení střídavé výchovy. Matka s vyšším podílem otce při výchově společného dítěte nesouhlasila – odvolávala se na špatnou komunikaci s bývalým partnerem a na vzdálenost bydlišť obou rodičů, kterou však sama vytvořila, když s dítětem od otce utekla z České Lípy do Olomouce. Ústavní soud tehdy uvedl, že vzdálenost bydlišť rodičů nemůže být sama o sobě překážkou střídavé výchovy (v podstatě deklaroval to, co je na těchto stránkách již více jak dva roky). Pouze soudce JUDr. Ludvík David, CSc. se zamítavým usnesením senátu nesouhlasil a požadoval zrušení střídavé péče ve prospěch matky. Je pěkné, jak za nás muže bojují ženy, ale muž, zřejmě pod tíhou výchovy vlastní matky, dává hlas neprávu, nespravedlnosti a krkavčím matkám.
Chytrost nejsou žádné čáry, aneb jak je to doopravdy
„Střídavá výchova jistě není ideálním řešením,
ale je zcela jistě nejlepší ze všech špatných.“
PhDr. Václav Mertin,
psycholog pro rodinu a dítě (FF UK v Praze)
Pokusme se sumarizovat nejčastější výtky proti střídavé výchově, které ještě čekají na slavnostní odhalení Ústavním soudem. V tabulce naleznete nejrozšířenější mýty a pověry, se kterými se setkal snad každý otec, pokud se nehodlal smířit se ztrátou vlastních dětí a nabízeným stykem v rozsahu jednoho a půl dne jedenkrát za 14dní. Citované pověry jsou tak hluboce zakořeněné, že je uslyšíte nejen od soudkyň, sociálních pracovnic a advokátek, ale také od mnoha soudců a advokátů. Výroky ani tak nevypovídají o střídavé výchově, jako spíše o osobnosti člověka, který se jimi ohání. Jeho neschopností otevřeného myšlení ve prospěch dětí a neochotou na svém přístupu cokoliv měnit. U soudců pak značí problematický přístup k rovnosti pohlaví před zákonem, Ústavou, Listinou i mezinárodními dohodami, kterými je Česká republika vázána.
| Mýtus | Jak je to doopravdy? | Vysvětlení |
|---|---|---|
| Rodiče musí se střídavou výchovou souhlasit. |
Alibistické tvrzení, které předpokládá, že projevený nesouhlas povede k plnému uspokojení mých potřeb. Střídavá výchova je benefitem pro dítě, nemůže být tedy podmiňována přístupem rodičů. Rodič nemusí se střídavou výchovou souhlasit, a přesto tato forma péče může být pro dítě to nejlepší. |
Již i Ústavní soud ve své slabé chvilce v nálezu sp. zn. II. ÚS 1206/09 deklaroval: „Jsou-li dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví.“ |
| Rodiče musí spolu komunikovat. |
Opět alibistické tvrzení vycházející ze zažité soudní praxe, kdy pouhé tvrzení narušené komunikace vede k výlučné péči matky. Střídavá výchova je určena dítěti, nikoliv rodičům za odměnu, když budou hodní (budou komunikovat dle přání opatrovníka a soudu). |
Typický argument opatrovníka pro nedoporučení střídavé výchovy ve prospěch výlučné péče matky. Tímto opatrovník matku zcela otevřeně nabádá, jak získat dítě do své péče. Nekomunikovat, komunikaci narušovat, otce neustále obviňovat… Jen důsledná kontrola ze strany státu a jeho ochota ve věci konat, může konfliktního rodiče identifikovat, přimět ke změně odmítavého postoje, popř. z výchovy zcela eliminovat. |
| Rodiče musí být schopní spolupráce. |
Nesmyslný argument. Pokud jeden z rodičů se střídavou výchovou a priori nesouhlasí, nebude dobrovolně ochotný ke spolupráci. Jakoukoliv spolupráci vždy podporují rovné podmínky mezi partnery, nikoliv nerovnoprávný stav, který veřejně deklaruje, že buď se rodiče dohodnou na střídavé výchově, anebo bude ustanovena výlučná péče matky. |
Matky poučené svými advokáty, ale také soudy při obhajobě svých rozsudků, se postupem času přizpůsobily rétorice Ústavního soudu a umě nahradily prostý nesouhlas se střídavou péčí důvody rafinovanějšími – špatnou spoluprací, narušenou komunikací, konfliktními vztahy mezi rodiči, apod. Ve všech uvedených případech se však nejedná o nic jiného, než o účelové obstrukční chování problematického rodiče s cílem zabránit druhému rodiči ve výchově vlastního dítěte. Připomeňme, že soudy jsou obecně povolány k tomu, aby v rámci svých rozhodovacích pravomocí, ve jménu spravedlnosti, nahrazovaly vůli účastníků řízení! |
| Vyhrocené (konfliktní) vztahy mezi rodiči. |
Péče obou rodičů motivuje k urovnání konfliktu. Naproti tomu výlučná péče jednoho rodiče prohlubuje porozvodový stres vytvářením mocenského postavení upřednostňovaného rodiče – matky. Tento stav dopadá na dítě při každém kontaktu mezi rodiči, třeba jen při předávání dítěte. |
Při vyhrocených vztazích mezi rodiči NESMÍ být ustanovena výlučná péče jednoho rodiče, neboť u dítěte vážně hrozí vypěstování syndromu zavrženého rodiče. Naopak, střídavá péče napomáhá k urovnání vztahů mezi rodiči, neboť role matky a otce se za určitou dobu obrací. Proč tedy dělat naschvály? Navíc by taková rodina měla být pod drobnohledem opatrovníka, který muže kdykoli zasáhnout a konfliktního rodiče pokárat, popř. dát návrh k soudu na změnu výchovy - muselo by se ale chtít. Je úsměvné, když opatrovník argumentuje konfliktními vztahy mezi rodiči při rozhodování o střídavé péči, ale o nápravu nerozvádějících se, ale konfliktních rodin se nezajímá. Přitom většina týraných děti je z rodin, které se momentálně nerozvádějí!!! |
| Dítě chodí s batůžkem. |
Snad nejznámější „argument“ proti střídavé péči, který lze směle označit za výplod choré mysli. Položme si jednoduchou otázku, proč dítě „chodí s batůžkem“ a kdy dítě „chodí s batůžkem“? |
Dítě „chodí s batůžkem“, protože se rodiče rozvádějí. Dítě nebude „chodit s batůžkem" pouze ve dvou případech:
1. rodiče se nerozejdou, 2. zakážeme druhému rodiči styk s dítětem. Položme si otázku, zdali chceme zakázat dítěti styk s rodičem? Nechceme! Proč? Protože bychom ublížili dítěti.A nyní, kdy chodí dítě s batůžkem? Je to při výlučné péči jednoho rodiče (matky), když dítě navštěvuje druhého rodiče (otce) jednou za 14 dní (standardní praxe). Při střídavé výchově může dítě střídat prostředí matky a otce také 1x za 14dní. V tomto konkrétním případě bude četnost střídání (změny) dokonce poloviční nežli u výlučné péče. Kde je tedy ten skutečný problém? Uvědomme si, že pro dítě není zátěží doba strávená u otce, jak se nám snaží některé ženy podsunout, ale četnost střídaní dvou prostředí. Je to jako u dospělých, nejvíce nám vadí změna, která člověka nutí adaptovat se na nové podmínky. Opět se jedná o jistou daň za rozchod rodičů, nikoliv o nevýhodu střídavé péče. Pokud Vám to rodičové vadí, nerozcházejte se, potom nebude dítě „chodit s batůžkem“. Za týrání dětí však lze považovat právě standardní styk dítěte s otcem v rozsahu jeden a půl dne 1x14dní. Dítě dochází za otcem jen na návštěvu, ale než se stačí adaptovat, už musí zase pryč. |
| Dítě má dva domovy. |
1. Ztráta jednoho rodiče je pro dítě ztrátou na celý život, se kterou se nikdy nesmíří. Celý život ho bude pronásledovat pocit ochuzení o láskyplné prostředí obou rodičů. Pokud přijmeme skutečnost, že pro zdárný vývoj dítěte je nezbytný intenzivní výchovný přístup obou rodičů, jsou dva domovy jediným způsobem jak toho dosáhnout. Vše ostatní lze nazvat technicko-organizačními záležitostmi. 2. Dva domovy nemělo dítě od narození. Nejprve žila rodina pohromadě v jedné domácnosti, než jeden rodič rodinu rozvrátil, s dítětem odcestoval a vytvořil mu onen druhý domov. Ze statistik vyplývá, že je to většinou matka, která odchází od otce i s dítětem. Novým domovem dítěte se velmi často stává bydliště milence matky nebo bydliště prarodičů. 3. I při výlučné péči matky a standardním styku, kdy se dítě vrací zpět za otcem na návštěvy, dítě vnímá, že má dva domovy - nový - a ten starý. Dva domovy tedy nejsou důsledkem střídavé výchovy, ale jsou důsledkem rozchodu rodičů! |
Cílem střídavé péče je výchova dítěte ve stabilní, vyzrálou a samostatnou osobnost. Ať se nám to líbí nebo ne, nebo ať jsou k tomu důvody jakékoliv, takovou osobností se dítě s velkou pravděpodobností nestane, bude-li vychováváno pouze jedním rodičem. Smyslem střídavé výchovy je dát dítěti na vědomí, že má dva rodiče, maminku a tatínka, i když každý z nich nyní bydlí někde jinde. V takovém případě dítě nebude jezdit za druhým rodičem na návštěvu a stejně tak i druhý rodič nebude pouze sledovat vývoj svého dítěte z okna pomyslného rychlíku a navíc v přesně stanovených intervalech, a ani o minutu déle. Dítě bude vždy jezdit za svým rodičem domů. Dítě bude mít dva rovnocenné domovy, jako je mají lidé se dvěma státními občanstvími, studenti na internátě, na kolejích, na dlouhodobých pracovních cestách, apod. Střídavá péče buduje v rodičích i v dítěti povědomí, že oba rodiče jsou rovnoprávnými rodiči, oba mají stejná práva i povinnosti, tj. stejné podmínky k výchově vlastních dětí. A zejména, že na vzniku dítěte se podíleli oba rodiče. Při výlučné péči dítě nemá u obou rodičů rovnocenná prostředí, u jednoho je doma, ke druhému jezdí na návštěvy; z povinnosti, kterou později odmítá. |
| Dítě má dvoje hračky, dvoje oblečení, dva pokojíčky, dvě postýlky… |
Zoufalá snaha sobeckých rodičů vlastnit dítě. Lepší mít něco dvakrát, než to nemít vůbec. Tím, že máme něco dvakrát, otevírá se nám neocenitelná možnost srovnání. |
Nelze přijmou zkratkovité tvrzení, že dítě jezdí sem a tam mezi čtyřmi stěnami, nemá své soukromí, střídá postele, neví, kde je doma. Dítě dojíždí za svými blízkými, jezdí za maminkou a za tatínkem, k lidem, ke kterým vykazuje silnou citovou vazbu. V jejich přítomnosti se cítí doma. Domov nejsou čtyři stěny, postel a stůl, nýbrž lidé, se kterými je nám dobře. A pokud tomu tak není, je zřejmě chyba v rodičích, nikoliv ve střídavé výchově. |
| Dítě nyní žije ve stabilním prostředí u matky, kde si již zvyklo. |
Alibistické tvrzení, kdy je za pomoci státních institucí nejprve prostředí matky vybudováno a následně se tyto instituce na něj odvolávají. Tento přístup lze směle označit za zločinné spolčení. Přitom zcela opomíjí skutečnost, že dítě nejprve žilo v úplné rodině. Matka se rozhodla opustit i s dítětem společnou domácnost, aniž k tomu měla jakýkoliv relevantní důvod. Soud i opatrovník matce tento postup úředně schválili a po průtazích v řízení, které sami způsobili, se nyní odvolávají na skutečnost, že si dítě u matky za tu dobu zvyklo. |
Zcela vědomě se opomíjí skutečnost, že názor dítěte, které strávilo jistou dobu v přítomnosti pouze jednoho rodiče (matky), nebude zřejmě objektivní. Dítě přišlo o jednoho z rodičů (otce); nemůže s ním být, jak by chtělo; nechápe důvody tohoto stavu, spíše je vnímá jako své provinění (viz tzv. konflikt loajality). Dítě má oprávněnou obavu, aby nepřišlo v důsledku své výpovědi i o druhého rodiče (matku). Dítě nerozumí této nelogické hře. Dítě chce maminku i tatínka a hlavně chce mít už konečně klid a ne neustále odpovídat na nesmyslné otázky opatrovníka: „Kde chceš být raději, u maminky nebo u tatínka?“.
Názor dítěte není objektivním vyjádřením, nýbrž strategií jeho přežití, adaptací na situaci, se kterou nesouhlasí, ale není v jeho silách ji změnit. V rámci objektivity je nutné dodat, že pokud by otec s dítětem odcestoval ze společné domácnosti, bylo by po něm zřejmě vyhlášeno celostátní pátrání pro trestný čin únosu a dítě neprodleně navráceno matce. |
| Není jednotný výchovný přístup rodičů. |
Výchovné přístupy matky a otce se ve zdravé rodině doplňují a pouze jejich vzájemné působení je způsobilé vytvořit stabilní zázemí pro plnohodnotný vývoj dítěte. Role v rodině se nezastupují, proto i odvolávání se na jednotný výchovný přístup je z podstaty nesmyslný. Matka není otec a otec není matka. Matka je matka a otec je otec se všemi přirozenými rozdíly mezi pohlavími. |
Pokud by byly výchovné přístupy rodičů totožné, nemohly by se doplňovat, byly by duplicitní. Jeden z rodičů by pak byl zřejmě nadbytečný, nebo by tato situace značila jediné – jeden z rodičů neplní svoji výchovnou roli.
Znamená snad odvolávání se na jednotný výchovný přístup rodičů, že soudy i opatrovník vyhledávají rodiny, kde není tato podmínka při výchově dítěte splněna? Asi ne, že? Tento argument proto není možné přijmout za relevantní. |
| Dítě střídá kamarády a kroužky. |
Rozšířený okruh kamarádů a zájmových kroužků je dítěti ku prospěchu. Zkušenosti se střídavou výchovou ze zemí na západ od našich hranic jednoznačně prokazují, že nastíněný režim dítě obohacuje. Domnívat se, že tyto země zavedly uspořádání, které děti nějakým způsobem poškozuje, zřejmě nebude korektní. |
Při výlučné péči jednoho rodiče dochází k zpřetrhání citových vazeb mezi dítětem a původním prostředím, ve kterém dítě vyrůstalo, než z něj bylo násilně vytrženo. Dítě je pak nuceno se ze dne na den adaptovat na nové prostředí. Původní kolektiv kamarádů se z jeho mysli postupně vytrácí. V tom lepším případě se děti stýkají 1x za 14dní, když je dítě zrovna na návštěvě u druhého rodiče. Osobní kontakt s bývalými kamarády je pro dítě velmi traumatizující. Musí neustále odpovídat na otázky typu: „…a ty už nechodíš do školky?“, „…a kde jsi byla tak dlouho?“, „Přijdeš zase do družiny? A proč už nepřijdeš?“ |
| Dítě již navštěvuje mateřskou školku. |
Dalším argumentem majícím za cíl znemožnit spolupráci rodičů po rozvodu manželství je odvolávání se na docházku dítěte do MŠ. Z posledních výzkumů vyplývá, že střídání dvou dětských kolektivů dítě obohacuje. Ukázalo se, že děti jsou schopné adaptovat se na vzniklou situaci (pokud není násilná) a do obou kolektivů se úspěšně začlenit. |
Na první pohled se jedná o zcela jiný režim, než na který byla většina z nás v dětství zvyklá. To nám však ještě nesmí bránit v objektivním pohledu na věc.
Je samozřejmé, že každé dítě bude vnímat dětský kolektiv jiným způsobem. Někdo se adaptuje rychleji, někdo pomaleji, někdo může mít z kolektivu obavy, někdo bude pociťovat strach a vnitřní úzkost. Na druhé straně, mít možnost účastnit se více než jednoho kolektivu může dítěti naopak přinášet větší škálu dovedností mezilidské komunikace. Pokud jeden kolektiv bude pro dítě méně snesitelný, ten druhý mu může naopak dodávat odvahy. Dítě tak může snadno přenášet sociální dovednosti z jednoho prostředí do druhého. |
| Dítě již navštěvuje základní školu. |
To, co většina psychologů již pochopila, popř. vyzkoumala, pokud se jednalo o střídání dvou mateřských škol, to u docházky dítěte do základní školy neplatí. Zde stále panuje konzervativní pohled na věc. Jedna základní škola = jedno výchovné prostředí = výlučná péče matky… A to bez ohledu na zkušenosti se střídáním dvou škol ve světě. Skutečnost, že se jedná o jiný režim, který třeba nedokážeme pochopit, ještě neznamená, že je špatný. |
Přitom novela školského zákona č. 561/2004 Sb., ve znění zákona č. 472/2011, počítá se střídáním dvou základních škol už i u nás. V § 38b odst. 4 citovaného zákona je deklarována povinnost ředitelů škol spolupracovat při výuce dítěte, které bylo rozhodnutím soudu svěřeno do střídavé výchovy.
Je snad toto ustanovení v rozporu se zájmem dítěte? Je snad proti zájmu dítěte takové uspořádání porozvodové péče, které je běžné v jiných zemích? Domnívat se, že by tyto země vytvářely systém péče, který děti poškozuje, asi nebude správný. A co děti rodičů, které jsou neustále na cestách a děti střídají školu co rok? Striktní přístup k otázce školní docházky dítěte je dalším signálem pro matky, jak dosáhnout výlučné péče. Utéct s dítětem od otce a přihlásit ho v novém bydlišti do školy. Potom otec nemá před českou justicí šanci na tomto stavu cokoliv změnit. |
| Vzdálenost bydlišť rodičů je příliš velká. |
Vzdálenost mezi rodiči nevznikla náhodou. Rodina dříve žila pohromadě na jednom místě, než se jeden rodič rozhodl s dítětem odcestovat ze společné domácnosti. Většinou je oním rodičem matka. Novým místem pobytu dítěte se pak stává bydliště milence matky nebo bydliště prarodičů. |
Odkaz na vzdálenost mezi rodiči je příčinou všech tří výše uvedených bodů. V důsledku velké vzdálenosti bydlišť matky a otce je dítě nuceno při střídavé výchově navštěvovat dvě mateřské, popř. dvě základní školy a střídat kolektiv kamarádů.
Příčinou je naprosté selhání státních institucí, které mají v popisu práce hájit práva a právem chráněné zájmy dětí. Zejména soudů, které předběžným opatřením útěk matky od otce úředně schvalují, a opatrovníka, který nevyužívá všech zákonem daných možností k zachování rodiny a rodinných vazeb, jak je ze zákona jeho povinností. Důsledkem je faktický rozvrat rodiny de iure, tedy podle práva. |
| Polovina střídavé péče se u nás do roka rozpadá. |
Výrok potvrzující výše uvedené úvahy. Zejména pokud opatrovník i soudy podmiňují střídavou péči nekonfliktními vztahy mezi rodiči, jejich ochotou se dohodnout a spolupracovat. Připomeňme, že střídavá péče je zcela funkčním uspořádáním v západním světě, v USA a také v severských zemích jakými jsou Norsko a Švédsko. Zřejmě naši „odborníci“ a „odbornice“ na slovo vzaté dělají něco špatně. |
Pokud se střídavá výchova po krátké době „rozpadá“, může to mít několik důvodů:
1. účelový kalkul jednoho rodiče – uspořádání se rozpadne na výlučnou péči – stejně tak bychom mohli říci, že se rozpadá (tedy nefunguje) i výlučná péče, ale ta se už nemá na co dále rozpadnout, snad jen na péči ústavní, 2. nedostatečná vůle OSPOD a soudu hledat a eliminovat nezodpovědného rodiče – ten koná proti zájmu dítěte, když nerespektuje právo dítěte na péči obou rodičů, 3. návrat k výlučné péči je pro státní instituce laciným řešením, 4. střídavá péče se přiznává rodičům, kterým nejde o dítě, ale o sebe – třeba z důvodu nalezení nového partnera a potřeby rychle se rozvést. Je běžné, že když se rodiče rozvádějí, tak spolu nekomunikují a nespolupracují – jinak by se nerozváděli. Pokud však rozvádějící se rodiče velmi ochotně spolupracují a komunikují, je to přinejmenším podezřelé. Buď jsou skutečně tak osvícení a jejich vlastní potomek je jim nadevše – potom vyvstává otázka, proč se nekonfliktní rodiče rozvádějí – nebo upřednostňují své zájmy nad zájmy dítěte a k rozchodu nemají důvod. Lze shrnout, že se obvykle rozvádí dva druhy lidí, zbabělci, anebo sobci. |
Ani jeden z uvedených „argumentů“ (mýtů) nelze označit za jednoznačný důsledek střídavé výchovy. Dítě bude cestovat i při výlučné péči jednoho rodiče a styku s druhým rodiče. I v tomto případě bude mít dva domovy, dvě postýlky, dvoje hračky. I zde bude docházet ke konfliktům rodičů a střetu jejich názorů na způsob výchovy. Nejedná se tedy o dopady střídavé výchovy na dítě, jak jsme často přesvědčováni, ale o následek rozchodu rodičů. Pokud se odpůrci střídavé výchovy domnívají, že je třeba dítě vyvarovat uvedených situací, mají dvě možnosti - zabránit rodičům v rozchodu, anebo zcela omezit kontakt s rodičem, kterému dítě nebylo svěřeno do péče. Je však takový postup v zájmu dítěte? Domníváme se, že nikoliv.
A co střídání dvou mateřských, popř. základních škol? V tomto ohledu se nejedná o nic jiného než o flagrantní selhání státu poté, co je preferovanému rodiči úředně povoleno utéct s dítětem ze společné domácnosti. Právě tímto okamžikem se vytváří onen proklamovaný druhý domov, který je odpůrci střídavé výchovy vzápětí prezentován jako ten jediný možný a správný, jako by ten původní nikdy neexistoval. Vzdálenost mezi rodiči, střídání dětských kolektivů, dvě mateřské, popř. základní školy jsou jen logickým vyústěním sobeckého přístupu utíkajícího rodiče a ledabylostí státních orgánů. Nikoliv tedy důsledek střídavé výchovy, ale nerespektování zákona, pohrdání ústavně garantovanými právy, nadřazování jednoho rodiče nad druhého, to vše způsobuje neřešitelné porozvodové situace v jednoznačném zájmu dětí.
O střídavé výchově, a nejen o ní, pojednává zajímavá přednáška PhDr. Václava Mertina z katedry psychologie Univerzity Karlovy v Praze v rámci Mezinárodního dne boje proti syndromu zavrženého rodiče (SZR), konaného dne 25. dubna 2012:
08:00 – začátek přednášky
16:00 – péče o dítě
24:00 – standardní styk s dítětem, o střídavé výchově
29:00 – o soudních znalcích
32:00 – apel na soudce, o střídavé výchově, o dětech
35:00 – o novele zákona o rodině
Protipól uvedené přednášce jsou stránky serveru Jeden domov. Jedná se o odstrašující příklad odmítání spolupráce rodičů po rozvodu manželství a popírání rovnosti mezi pohlavími. Je zde prezentována základní teze, že děti potřebují oba rodiče, ale nepotřebují střídavou péči. Bohužel tato úvaha není podložena žádnými věcnými argumenty, o kterých by se dalo diskutovat. Server si kromě jiného plete výchovu se stykem a zejména se dopouští fabulace, když negativní důsledky rozvratu rodiny připisuje střídavé péči. Výsledkem podobných úvah není nic jiného, než obhajoba výlučné péče matky. Naštěstí jiný server uvádí bludy webu Jeden domov alespoň částečně na pravou míru. Jedná se o stránky Spolku o obnovu venkova.
Komu současný stav vyhovuje?
„Tématem dneška není diskuse, zda je pro dítě příznivější vyrůstat ve střídavé výchově nebo ve výlučné péči jednoho rodiče, nýbrž zdali má být vůbec něco jiného, nežli výlučná péče matky.“
Citované výhrady vůči střídavé výchově, a tedy i proti spolupráci rodičů při výchově vlastních dětí po ukončení společného soužití, lze označit za zástupné problémy. Konzervativní přístup myšlení ve spojení se silnou feministickou loby si nepřeje, aby děti vyrůstaly s oběma rodiči. Je statisticky vyloučeno, aby se děti svěřovaly v 90% do péče matek pouze na základě tvrzení, že čeští otcové nemají o výchovu vlastních dětí zájem. Není třeba legislativních změn pro svěřování dětí do výlučné péče otců. Současný právní rámec to umožňuje stejně tak, jako svěřovat děti do péče matek. Přesto se tak neděje. Proč?
Důvodů je hned několik. Jednak současný stav většině žen a matek vyhovuje. Rozvod manželství lze z pohledu ženského pohlaví s úspěchem označit za neriskantní a vysoce ziskový podnik. Stát matce garantuje, že získá dítě do výlučné péče, značný majetek ze společného jmění manželů, nově také významný podíl v rodinných firmách a práva k domům a bytům, ve kterých se nachází rodinná domácnost, a v neposlední řadě vítaný měsíční příspěvek do rodinného rozpočtu v podobě tučných alimentů. To vše, aniž by matka musela hnout prstem, něco prokazovat, něčeho se složitě domáhat, stačí hrát u soudu „chudinku“ a tvrdit, jak ji manžel psychicky týral, vydíral, jak s ním byl život nesnesitelný, jak se o rodinu i dítě nestaral, apod. Žena nemusí jakkoliv dokládat své výchovné schopnosti, to se jaksi předpokládá. Stejně tak i jakým způsobem nakládá s výživným od bývalého manžela. Uznejme, že to je přece stav, kterého se zřící již vyžaduje notnou dávku morálky, snad srovnatelnou s poslanci, kteří si mají snížit své platy.
Druhým důvodem je ono feministické loby tvořené státními i polostátními institucemi (rozuměj státem štědře finančně dotovaných spolků), které se ohání ušlechtilými skutky ve jménu týraných a opuštěných žen a dětí. Jejich skutečná činnost na tomto poli je však diskutabilní. Pokud mají tyto organizace dosáhnout např. mezinárodního rozsudku ve věcech únosů dětí, jsou jejich výsledky víceméně sporné – viz mediální případy únosů dětí jedním z rodičů do zahraničí. Společným rysem pracovnic těchto organizací je otevřená nenávist a zaujatost vůči mužskému pohlaví, zřejmě po tíhou vlastní výchovy, životních zklamání a problematického profilu osobnosti. V každém případě ze současného stavu ekonomicky profituje celá řada advokátů a soudních znalců, pro které je finančně velmi výhodné pokud se rodiče nedokáží dohodnout.
Je dobré si uvědomit, že tématem dneška není diskuse, zda je pro dítě příznivější vyrůstat ve střídavé výchově nebo ve výlučné péči jednoho rodiče, nýbrž zdali má být vůbec něco jiného, nežli výlučná péče matky. A to se vším všudy, co k takové formě péče náleží. V rozvodové praxi totiž platí, že komu bude dítě svěřeno do péče, ten nad ním získá neomezenou moc výchovy, alimenty od druhého rodiče a silný argument pro získání majetku při vypořádání SJM („V tom domě bydlíme od té doby, co se malý narodil. Nemáme kam jít.“, „To auto potřebuji, abych mohla vozit Tomáška do školky.“). Pokud by se děti svěřovaly v 50% do péče matek a v 50% do péče otců, diskuse na téma střídavé výchovy by zřejmě vůbec nevznikla. A pokud snad, byla by iniciována matkami, nikoliv otci.
Zkostnatělé myšlení a paušální praxe (dělali jsme to tak vždycky, tak proč ne teď) je překážkou změny systému v jednoznačném zájmu dítěte. Skryté úmysly odpůrců střídavé výchovy lze shrnout do třech základních myšlenkových proudů:
Ve skutečnosti střídavou péči nedoporučujeme, protože:
- Dítě patří mace, neboť matka je od přírody tím lepším při výchově dítěte. Otci náleží povinnost hradit k rukám matky soudem stanovené výživné.
- Solidarita se ženou – matkou, kterou ten zlý otec, když ne fyzicky, tak alespoň psychicky týral.
- Nesouhlasný postoj matky se střídavou výchovou, která může mít mnoho forem (nespolupráce, nekomunikace, konfliktní vztahy…). Matka má přece právo odejít od otce a nemusí k tomu mít žádný důvod, stačí přece, že to matka tak nějak cítí…
To jinými slovy potvrzuje i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro ČT:
"Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat."
Závěr
V této kapitole jsme chtěli ukázat, jak je snadné podlehnout líbivým frázím. Jak se ze subjektivního názoru úzké skupiny osob stává vlivem sdělovacích prostředků dogma, o kterém není radno pochybovat. Pokud se snad ojediněle vyskytne jedinec, který vystoupí z davu ve snaze upozornit na možný nesoulad s logikou a obecnými principy, je primárně osočen a označen za přinejmenším podivína, někdy dokonce za extrémistu. K příkladu nemusíme chodit daleko, vzpomeňme na politické fráze doprovázející každé volby poslední doby, jak se jejich smysl postupně vytrácí, ale mnohem pomaleji, než by si zasloužily (viz např. výroky: „Jsme protikorupční vláda.“ popř. „Jsme vláda rozpočtové odpovědnosti.“).
A tak pod záminkou umělých hesel vznikají zákony, abychom ve snaze ochránit přírodní bohatství primárně využívali obnovitelné zdroje energie. Ve skutečnosti však jde pouze o nízké pohnutky skupinky lidí vydělat na státu peníze. Také vytváříme zákony, abychom ochránili věřitele. Zřizujeme exekutory, aby efektivně vymáhali dluhy dlužníků a uspokojovali potřeby věřitelů. Ve skutečnosti se však děje pravý opak – bohatnou advokáti a exekutoři a na vlastní věřitele už se jaksi nedostává.
Plyne z toho jediné. Používejme vlastní hlavu, přemýšlejme o věcech, nazývejme je pravými jmény a zejména nepodléhejme zkratkovitým úvahám a z nich plynoucím jednoduchým řešením. Osvojme si kritické myšlení. Potom snadno zjistíme, že smyslem exekucí není zdecimovat dlužníka a maximalizovat zisky advokátů a exekutorů, ale uspokojení pohledávek věřitelů. Stejně tak i cílem střídavé výchovy není stůj co stůj rozdělit výchovu mezi oba rodiče, ale zajistit dítěti všestranný rozvoj jeho osobnosti a uspokojit jeho citové potřeby v co možná největší míře. K tomu je střídavá forma péče tím nejvhodnější řešením, hned po úplné rodině.
Otázka na závěr: „Co je to domov?“
„Domov. To přece musí bejt vesnice, chalupa, les, potok.
Ne! Paolo má pravdu.
Domov jsou lidi, la gente. Lidi, co k nim člověk patří, Antonio.
Buď rád, že patříš k těm lidem.“
Ukázka z TV seriálu Cirkus Humberto (TV seriál, Československo, 1988).
Zajímavé články na podobné téma od jiných autorů:
Petr Cihlář: Střídavka jako pomsta?