Občanské právo
Nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb. (v současnosti používaná zkratka NOZ)
Nový občanský zákoník je zákoník, který rekodifikuje české soukromé právo. Nahradí nejen dosavadní občanský zákoník, ale i mnoho dalších právních předpisů, jako je například zákon o rodině nebo zákon o vlastnictví bytů. Účinnosti nabyl dne 1. ledna 2014. Autoři NOZ našli silnou inspiraci ve starém rakousko-uherském Obecném zákoníku občanském z roku 1811, známém pod zkratkou ABGB. Ten platil v českých zemích do roku 1950 a např. v Rakousku platí dodnes.
Změny rodinného práva sumarizuje článek Nový občanský zákoník 2014.
Občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb. (používaná zkratka ObčZ)
Základní norma upravující soukromé právo určitého státu. V některých zemích ho může zahrnovat téměř celé, v jiných reguluje jen jeho nejdůležitější partie, zejména občanské právo. Např. obchodní právo či právo rodinné bývá zahrnuto v samostatných zákonech. V oblasti procesního práva ho doplňují soudní řády, v České republice je to občanský soudní řád [zdroj]. Platnost zákona skončila 31.12.2013, avšak bylo-li zahájeno řízení podle tohoto zákoníku, také se podle něj dokončí.
Občanský soudní řád - zákon č. 99/1963 Sb. (používaná zkratka OSŘ nebo též o.s.ř.)
Základní norma občanského práva procesního. Obsahuje právní úpravu civilního procesu před nalézacími i odvolacími soudy, řeší předběžná opatření, případný výkon rozhodnutí, mimořádné opravné prostředky, náhrady nákladů řízení, apod. Detailně popisuje úkony soudu a práva a povinnosti účastníků řízení. Je tedy základním procesním nástrojem, jehož prostřednictvím soudy poskytují ochranu právu a právem chráněným zájmům fyzických a právnických osob.
Zákon o soudech a soudcích - zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zkráceně nazývaný Zákon o soudech a soudcích)
Upravuje pravomoc a postavení soudů, soudců, přísedících i justičních čekatelů, jejich povinnosti, chování, organizaci i působnost.
Rodinné právo
Zákon o rodině - zákon č. 94/1963 Sb. (používaná zkratka ZoR nebo ZOR)
Již téměř 50. let používaný právní kodex upravující postavení manželství a rodiny ve společnosti. Jedná se o základní zákon upravující oblast českého rodinného práva, zejména sňatku, manželství, vztahu rodičů a dětí, rozvod manželství, úpravu práv a povinností k nezletilým dětem, vyživovací povinnost, opatrovnictví i určení rodičovství (otcovství).
Jeho úlohu přebírá od roku 2014 Nový občanský zákoník.
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí - zákon č. 359/1999 Sb.
Stěžejní zákon upravující sociálně-právní ochranu dětí, která spočívá v ochraně oprávněných zájmů a práv dětí a v ochraně jejich jmění. Zákon stanovuje podmínky pro fungování orgánů sociálně-právní ochrany dětí, známých pod zkratkou OSPOD. Kompetence orgánu je rozšířena o působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny a zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro děti, které nemohou být vychovávány ve vlastní rodině (pěstounská péče).
Správní právo
Správní řád - zákon č. 500/2004 Sb. (používané zkratky SprŘ nebo s.ř.)
Primární procesní předpis upravující řízení před správním orgánem (úřadem, státní institucí) ve správním řízení.
Trestní právo
Trestní zákoník - zákon č. 40/2009 Sb. (používané zkratky TrZ nebo tr.zák.)
Trestní zákoník uceleným způsobem upravuje hmotné trestní právo. Vymezuje, která společensky závadná jednání jsou trestnými činy, jaké jsou podmínky trestní odpovědnosti a jaké tresty či jiné sankce lze za jejich spáchání uložit. V České republice platila do 31. prosince 2009 úprava trestního práva hmotného implementovaná zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon, který nabyl účinnosti 1. ledna 1962. Původní podoba zákona byla měněna a upravována pozdějšími zákony; do listopadu 1989 bylo osm novelizací, v následujícím období do poloviny roku 2006 došlo k 61 novelizacím [zdroj].
Trestní řád - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (používané zkratky TrŘ. nebo tr.ř.)
Trestní řád je označení pro zákoník, který uceleným způsobem upravuje normy trestního řízení. Jde o zákoník trestního práva procesního. Tímto právním předpisem se zejména vymezuje postup a činnost orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestných činů, jejich pachatelů a potrestání těchto pachatelů. Zákon také stanoví práva a povinnosti osoby, proti které se řízení vede, a dalších osob zúčastněných na řízení (svědci, obhájci, znalci, tlumočníci apod.) [zdroj].
Ústavní právo
Zákon o Ústavním soudu – zákon č. 182/1993 Sb.
Zákon o Ústavním soudu je zákon upravující organizaci a řízení před Ústavním soudem České republiky, také stanovuje pravidla pro podání ústavní stížnosti.
Ústava České republiky – zákon 1/1993 Sb.
Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb.
Česká ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami, zahrnujícími základní ustanovení, moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Do dubna 2011 byla Ústava šestkrát novelizovaná [zdroj].
Listina základních práv a svobod - zákon č. 2/1993 Sb.
Listina základních práv a svobod je součást ústavního pořádku České republiky. Základní práva a svobody obsažené v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práv a svobod zakotvených v Listině se může domáhat každý občan České republiky. Obsah Listiny vychází z principů právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady možnosti zásahů státní moci do svobod jednotlivce jen na základě a v mezích zákona. Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci (viz sama Listina ve čl. 1).
Listina má 44 článků členěných do šesti hlav. Hlava první garantuje některá práva, hlava druhá obsahuje katalog základních lidských práv a svobod, hlava třetí upravuje práva národnostních menšin, hlava čtvrtá hospodářská, sociální a kulturní práva, hlava pátá se zabývá právem na soudní a jinou právní ochranu, hlava šestá pak upravuje společná ustanovení [zdroj].
Mezinárodní úmluvy
Mezinárodní smlouva je jedním z hlavních pramenů mezinárodního práva. Jde o dokument s mezinárodněprávními účinky, na jejímž obsahu se dohodly smluvní strany jako subjekty mezinárodního práva, tedy nejčastěji státy. V praxi se kromě označení smlouva vyskytují i názvy jako úmluva, konvence, protokol, pakt, statut, charta nebo dohoda, to však z hlediska mezinárodněprávních účinků nemá žádný význam [zdroj].
Mezinárodní úmluvy jsou dle čl. 10 Ústavy součástí právního pořádku České republiky, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas. Pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se (přednostně před zákonem) mezinárodní smlouva.
Článek 10 Ústavy:
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (European Convention on Human Rights, ECHR) je základní úmluvou o ochraně lidských práv v Evropě sjednanou v rámci Rady Evropy. Byla prvními signatáři podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950 a nabyla účinnost dne 3. září 1953. Československo bylo roku 1992 vůbec prvním státem střední a východní Evropy, který Úmluvu ratifikoval (úmluva byla podepsána v Madridu dne 21. února 1991 a formálně ratifikována byla dne 18. března 1992). Na její dodržování dbá Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP nebo ECtHR) [zdroj].
Úmluva o právech dítěte (Convention on the Rights of the Child) je mezinárodní úmluva stanovující občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva dětí. Dodržování úmluvy kontroluje Výbor pro práva dítěte OSN (Committee on the Rights of the Child). Byla přijata Valným shromážděním OSN dne 20. listopadu 1989. Ratifikovalo ji 193 států [zdroj].