„Nechat děti čekat třináct dní, než uvidí jednoho ze svých rodičů, a opakovat tuto trýznivou proceduru dvakrát měsíčně po celou dobu jejich dětství, je podle mého názoru kruté.“
Dr. Richard Warshak,
přední americký psycholog zabývající se vlivem rozpadu rodiny na psychiku dítěte
Do velké novely zákona o rodině č. 94/1963 Sb. (dále jen „ZoR“) z roku 1998 (zákon č. 91/1998 Sb.), bylo možné soudem stanovit pouze výlučnou péči jednoho rodiče. Zmíněná novela zavedla do právního systému institut střídavé a společné výchovy (§26 odst. 2 ZoR – podmínky, za kterých může soud svěřit dítě do společné, popř. střídavé výchovy rodičů jsou podrobně rozebrány Úprava poměrů nezletilých dětí).
Jak už to často v našem státě bývá, zákonodárci poněkud opomněli uvedené pojmy blíže definovat, a tak zákonná definice střídavé, popř. společné výchovy vlastně vůbec neexistuje. Nezbývá nám tedy než se poohlédnout po výkladech zákona o rodině a nebo po sociologických studiích či výzkumech. A tady nastává největší kámen úrazu, co odborník to jiný názor, co studie to poněkud jiná definice. Není ani tak problém ve faktickém rozlišení mezi oběma výchovnými modely, ale spíše v podmínkách jejich realizace vzhledem k dítěti. Každý si k obecné definici přidá něco svého, něco ze svého subjektivního vnímání rodiny a společnosti, a tak se často setkáváme až s poněkud absurdními podmínkami ustanovení střídavé výchovy, které není možné v praxi splnit. To je také jeden z hlavních důvodů proč je oproti našim západním sousedům u nás střídavé výchovy jako šafránu. V dalším textu proto budeme hodně čerpat ze zkušeností ze zahraničí, kde je právo a zájem dětí přece jen na poněkud jiné úrovni než v České republice.
Shrňme v současné době známé, používané, i méně používané formy porozvodového uspořádání (v závorce uvádíme procentuální zastoupení v naší společnosti dle Ministerstva spravedlnosti v roce 2010):
- Výlučná péče jednoho rodiče – matky (88 %).
- Výlučná péče jednoho rodiče – otce (6 %).
- Střídavá výchova (2 %).
- Společná výchova (2 %).
- Jiná osoba nežli rodiče (2 %).
Uváděné procentuální hodnoty odpovídají prvnímu rozhodnutí ve věci Okresními soudy. Často se však stává, že Krajské soudy následně střídavou výchovu ruší a vrací vše zpět do zajetých kolejí, tedy dítě svěřují s konečnou platností matkám, neboť dítě si během soudního sporu u matky zvyklo. Dále statistika nerozlišuje mezi střídavou a společnou výchovou, tedy střídavá a společná výchova dosahuje hodnoty 4%.
Následuje popis základních vlastností jednotlivých forem uspořádání. Omezíme se zde pouze na stručnou definici. Podmínky ustanovení té či oné výchovy nechme vyplynout z dalších kapitol. Důvodem je snaha o zabránění předsudků, přídomků a falešných nálepek, kterými jsou jednotlivé formy výchovy často opatřeny. V dalších kapitolách bude dokázáno, že negativní vlastnosti jednotlivých forem výchovy jsou běžně zaměňovány za obecné důsledky rozvratu rodiny a rozchodu rodičů.
Výlučná péče
Dítě je po rozvodu manželství svěřeno do péče jednoho rodiče. V České republice, v naprostné většině případů do péče matky (cca. 90%). Druhý rodič se s dítětem pouze tzv. stýká, standardně od soboty do neděle jednou za 14 dní. Při tzv. rozšířeném styku, již od pátku do neděle. Pokud rodiče bydlí ve vzájemné blízkosti, je možný styk i v průběhu týdne, např. jedno odpoledne jedenkrát za týden. Rodiči, kterému nebylo dítě svěřeno do péče je následně uložena povinnost přispívat na výživu dítěte (viz. rubrika Výživné).
Výlučná péče jednoho rodiče – matky je u nás nejrozšířenější formou výchovy po rozvodu manželství. Je zřizována českými soudy s železnou pravidelností ve všech případech, kde není prostor pro jinou formu výchovy (výchova otce, střídavá či společná výchova). Jiným prostorem se rozumí nepřítomnost matky, její nezájem nebo naprostá neschopnost se o děti postarat (alkoholička, feťačka,…). V takovém případě má otec nenulovou šanci získat dítě do své péče. Často se také stává, že otec je nucen o výchovu svého dítěte soupeřit s prarodiči matky. O střídavé péči si může nechat otec zdát jen v tom případě, pokud matka s touto formou výchovy výslovně souhlasí. V opačném případě při urputné snaze matky otce z výchovy odstranit, nemá otec před českou justicí šanci.
Obecně lze říci, že k širšímu zapojení otce do výchovy svého vlastního dítěte po rozvodu manželství dochází velmi zřídka. Většinou se tak děje z ušlechtilých vlastností matky, které není lhostejný zdravý vývoj dítěte, respektuje otce jako sobě rovného a je nápomocná vzájemné dohodě o budoucím uspořádání. Odborníci činní v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí (soudy a OSPOD) mají k alternativní úpravě poměrů vůli jen velmi výjimečně – viz statistiky. Děje se tak bohužel i přesto, že tyto instituce jsou mimo konflikt, nezatíženi emocemi, mohou s nadhledem zhodnotit situaci, mají patřičné vzdělání na to, aby dokázali posoudit potřeby dětí i to, co pro ně ztráta jednoho z rodičů znamená. Zejména však jsou tyto instituce státem přímo určení k obraně práv a právem chráněných zájmů dítěte.
Z vědeckých studií posledních let však čím dál tím více zaznívá, že se jedná o tu nejméně vhodnou formu výchovy v případě, že jsou oba rodiče výchovně způsobilí a mají-li o výchovu zájem. Podrobněji se důsledky výlučné péče jednoho rodiče a zejména výlučné péče matky bude zabývat kapitola Důsledky výlučné péče jednoho rodiče.
Střídavá péče
Střídavá péče (či střídavá výchova) je uspořádání, kde o dítě pečují střídavě matka a otec v určitém časovém období. Obdobím může být týden, 14 dní, měsíc, ale třeba i půl roku. Čas, který dítě stráví s oběma rodiči, by měl být v zásadě stejný nebo alespoň podobný. Není bezpodmínečně nutné, aby se vždy stěhovalo dítě k rodičům, nýbrž mohou se stěhovat i rodiče za dítětem. Záleží na dohodě rodičů a respektování zájmu dítěte. Prosím nezaměňovat dohodu rodičů s jejích vůli této dohody dosáhnout. Dohoda nemusí být mezi rodiči samovolná, záleží na přístupu státních institucí ji na rodičích v zájmu dítěte vymoci. Soud rozhodne, kdy bude dítě v péči kterého rodiče a jak má každý z nich přispívat na jeho výživu. Rodiče by měli být pod drobnohledem státních institucí k tomu určených (např. Orgánu sociálně-právní ochrany dětí) v jejichž kompetenci je dohlížet jak každý z rodičů plní svoji zákonnou a zároveň i soudem stanovenou povinnost. Bohužel, v praxi jsou tyto státní instituce většinou nečinné (viz medializované kauzy týraných dětí).
Jako příklad dlouhodobého (půlročního) střídání dítěte u rodičů uveďme za všechny rodinnou situaci herečky Barbory Srncové, která o ní velmi pěkně pohovořila v pořadu České televize Tah dámou (pozn. redakce: sledujte prosím názory všech přítomných hostů – herečky Barbory Srncové, novináře Ondřeje Höppnera (bývalý partner herečky Ivany Jirešové) a PhDr. Václavy Masákové ředitelky Pedagogicko-psychologické poradny v Praze – zastánkyní konzervativního postoje na střídavou péči – oba hosté tuto rádoby „odbornici“ svými životními názory a zkušenostmi doslova strčili do kapsy):
Česká televize - Tah dámou - Barbora Srncová — Ondřej Höppner
Společná péče
Společná péče (či společná výchova) je obdobou střídavé výchovy s vyšším přínosem pro dítě. Rozdíl je v tom, že nejsou pevně stanoveny intervaly střídání. Neexistují přesně daná pravidla pro to, kdy, kde a jak dlouho se bude dítě zdržovat. Vše záleží na vzájemné dohodě rodičů, která musí být v tomto případě dobrovolná. Rodiče musejí být ochotni a schopni se dohodnout, který z nich bude o dítě v danou chvíli pečovat. Rozhodnutí o společné péči soud pouze schvaluje, předpokládá tedy dohodu rodičů. V podstatě se jedná o pokračování do té doby fungující rodiny za účelem výchovy dítěte. Společná výchova klade na rodiče velké nároky, jelikož musí být schopni nalézt schodu ve všech záležitostech týkajících se dítěte. Rozhodnutí o svěření dítěte do společné výchovy však není v praxi příliš obvyklé, právě pro náročnost vzájemné domluvy a setrvání s dítětem ve společném bydlení.
