Kde jsi táto?

Podle Listiny základních práv a svobod jsou si oba rodiče ve svých právech rovni. Nový občanský zákoník zdůrazňuje, že rodičovská odpovědnost i vyživovací povinnost náleží oběma rodičům. Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče.

Aby byla naplněna zákonná dikce, musí být výchozím stavem při úpravě poměrů nezletilých dětí po rozchodu / rozvodu rodičů výchova a výživa obou rodičů. Oba rodiče vychovávají - oba rodiče vyživují, vždy podle svých možností a schopností.

Nelze omezovat právo rodiče na výchovu vlastního dítěte pouze na základě účelových jednání druhého rodiče (např. útěk s dítětem ze společné domácnosti) a rozkol mezi rodiči umocňovat jednostranným placením alimentů k rukám preferovaného rodiče na základě soudního rozhodnutí.

Pro získání dítěte do péče dnes matkám stačí nesouhlasit se střídavou výchovou, trvat na své výlučné péči a odvolávat se na standardní fráze rozvodového folklóru, na které soudy stále slyší: „dítě je na matku fixované, domluva s otcem není možná, otec o dítě nejevil zájem, přítomnost otce dítě stresuje“, apod. Soudy rády využívají podobných jednostranných tvrzení v odůvodnění svých rozsudků. Pokud se však otec hodlá na výchově vlastního dítěte jen podílet, nikoliv dítě vychovávat ve výlučné péči, je soudem nařízen nejméně jeden znalecký posudek a soud se pak táhne i několik let.

A pokud snad rodiče narazí na osvíceného soudce nebo soudkyni, přistoupí matka, s vědomím naprosté beztrestnosti, na strategii číslo dvě... Uteče s dítětem co nejdále od otce, většinou k rodičům nebo milenci, umístí dítě do základní školy v novém bydlišti, popř. podá na otce trestní oznámení pro domácí násilí nebo sexuální zneužívání dítěte. V takových případech muž, jako otec, jednou provždy skončil.

Po letech soudních tahanic a sérii zprošťujících rozsudků ve prospěch otce opatrovnický soud konstatuje, že dítě vyrůstá ve stabilním výchovném prostředí matky, kde si za ta léta zvyklo a není tedy důvod výchovné prostředí měnit. Nikoho v tu chvíli nezajímá, že dítě také vyrůstalo ve stabilním prostředí, než ho z něj matka vytrhla a s dítětem utekla. Nikdo také dále neřeší účelovost jednání matky.

Rovnoprávnost rodičů je v našem právním řádu zakotvena již více než 50 let. Přesto je současná rozhodovací praxe soudů zcela odlišná. Děti se v 90% svěřují do péče matek a pouze otcům je uložena vyživovací povinnost. Ta je následně nekompromisně vymáhána. Naproti tomu zákonné povinnosti matky jsou přehlíženy a jejich nedodržování tolerováno, ba dokonce státními institucemi podporováno (bránění ve styku s dítětem, zneužívání výživného k osobnímu prospěchu, nerespektování osoby druhého rodiče, narušování vztahu dítěte s druhým rodičem apod.).

Státní instituce dnes zcela vědomě a cíleně nadržují matkám. Výchovné schopnosti matek jsou vyzdvihovány a tytéž schopnosti otců znevažovány. Jako přes kopírák se vytváří takové podmínky, kdy je otec z výchovy dítěte systematicky odsouván do pozadí a jeho povinnost, poskytnout dítěti péči, je paušálně nahrazována placením alimentů.

Lze se domnívat, že stanovení pevných pravidel opatrovnického řízení a zdvižený ukazováček státu pro neposlušné rodiče ve výsledku způsobí dramatický pokles počtu dětí vyrůstajících v rozvrácených rodinách i zastavení vzrůstajícího trendu rozvodovosti.

V současném právním řádu je předběžné opatření silnou zbraní neposlušného rodiče k rozvratu rodiny a k nevratným zásahům do vztahu mezi rodičem a dítětem. Soud může předběžně upravit poměry v rodině (svěřit dítě jednomu z rodičů, stanovit druhému výživné, odebrat dítě, apod.) pouze na základě osvědčení skutečností uvedených v návrhu na předběžné opatření, nikoliv na základě dokazování (to se provádí až v hlavním líčení) – např. matka si stěžuje na psychické a fyzické týrání, neúnosné soužití s partnerem, nezájem partnera o ni i dítě, popř. přímo podá na partnera trestní oznámení.

Dle občanského soudního řádu musí soud rozhodnout o předběžném opatření do 7 dnů od podání návrhu, ovšem pro odvolání k takovému rozhodnutí již lhůty stanoveny nejsou. Hlavní líčení se potom odročí až do rozhodnutí o odvolání, často také do vyřešení trestního řízení. Posléze i samotné hlavní líčení lze protahovat požadavky na znalecké posudky (většinou, když se otec nehodlá smířit s výlučnou péčí matky). Tím se soudní spor o děti táhne několik let, aby se na konci suše konstatovalo, že otec je stejně výchovně způsobilý jako matka, ale dítě si mezitím u matky zvyklo, a proto tam i zůstane. Otci se zvýší výživné, které se dopočítá zpětně i za dobu 3 let.

Racionální omezení institutu předběžného opatření v opatrovnických řízeních zamezí destrukci vztahu rodič – dítě a zvýší možnosti úspěšného řešení budoucího uspořádání v jednoznačném zájmu dítěte.

Jedná se například o svévolné opuštění společné domácnosti s dítětem, umístění dítěte do základní školy bez souhlasu druhého rodiče, změnu trvalého pobytu dítěte, obstrukční chování ve vztahu k druhému rodiči, vytváření konfliktního prostředí, programování dítěte proti druhému rodiči apod. V takovém případě musí být dítě svěřeno do výlučné péče druhého rodiče, neposlušnému rodiči stanovena vyživovací povinnost a standardní styk s dítětem. A to alespoň do chvíle, než problematický rodič upustí od svého jednání.

Naproti tomu, stávající právní stav umožňuje svěřit dítě do péče jednoho rodiče, stanovit druhému rodiči výživné a přitom se vůbec nezajímat o šíři styku s dítětem a o náklady, které se stykem souvisejí. O letních prázdninách, v režimu jeden měsíc u matky a jeden měsíc u otce, potom povinný rodič platí výživné k rukám preferovaného rodiče, i když dítě s tímto rodičem de facto není. Takový rodič také často hradí i náklady související se stykem.

Pro rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, je v konečném důsledku výhodnější se o dítě nestarat a s dítětem se nestýkat. Výdaje, které rodič s dítětem má, když je dítě zrovna s ním, jsou nad rámec jeho soudem stanovené vyživovací povinnosti. Tyto výdaje, stejně tak jako výdaje související se stykem, dnes nikdo nezohlední.

V současném právním řádu není zájem dítěte nijak definován. Z právního hlediska se jedná o pojem neurčitý, který připouští řadu výkladu. Zájem dítěte je v opatrovnických sporech ohýbán jako vrbový proutek a ve svém důsledku je to poslední, co ustálená soudní praxe zohledňuje. Zájem dítěte se stal za 50 let fungování zákona o rodině pomyslnou berličkou jak dosáhnout svého, a to jak ze strany soudu, tak ze strany ostatních zainteresovaných stran. Přitom by se s tímto pojmem mělo nakládat velice uvážlivě a vždy pečlivě prověřovat, zdali je tento zájem oprávněný.

Nedílnou součástí každého rozsudku o svěření dítěte do péče rodičů musí být výchovný plán definující rozsah spolupráce rodičů na výchově (viz tzv. Cochemský model). Plán by měl detailně specifikovat pravidla porozvodového uspořádání, povinnosti rodičů, způsob kontroly řádné výchovy i sankce za jeho nedodržování (kompetence opatrovnických soudů a OSPOD).

V současné době jsou děti téměř výhradně svěřovány do výlučné péče matek. Od pravomocného rozhodnutí soudu nikoho nezajímá, jakým způsobem matka dítě vychovává, jak se dítěti daří, zdali prospívá, jak je dodržováno právo dítěte na úzký vztah s oběma rodiči, zdali se v dítěti nerozvíjí syndrom zavrženého rodiče, apod. Často dítě vyroste s uměle vypěstovanou nenávistí k otci, který ho celé dětství živil, ale k zodpovědnosti za zmařený osud dítěte není hnán nikdo.

Důraz kladený na dohodu rodičů se zcela jistě pozitivně odrazí v efektivitě opatrovnického soudnictví. Odvolací soudy přestanou být přetížené odvoláními nespokojených rodičů a Ústavní soudy stížnostmi na porušení práva na spravedlivý proces. Kdo by se odvolával k dohodě, kterou pomáhal spoluvytvářet?

Nový občanský zákoník postavil vyživovací povinnost k dětem vedle povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, nikoliv jako její součást. Takové pojetí je v rozporu s principem řádné výchovy, který se ve společnosti utvářel po staletí, a to s jediným cílem, vychovat samostatné a vyzrálé jedince, schopné jednou plně převzít odpovědnost za své blízké i celou společnost.

Základní povinností rodiče je přece poskytnout svým dětem péči – osobní, soustavnou a trvající nejlépe do plné dospělosti. Nezbytnou a samozřejmou součástí této péče je i hmotné zaopatření. Skloubením výchovy a výživy v jeden celek získá dítě do života neocenitelné znalosti jak efektivně zacházet s finančními prostředky. Platí základní rovnice finanční gramotnosti: „Chceš se mít dobře, až budeš veliký? Musíš mít peníze. Chceš mít peníze? Musíš chodit do práce. Chceš chodit do práce? Musíš něco umět. Chceš něco umět? Musíš chodit do školy a dobře se učit!“ Nikoliv současný model, kdy jeden rodič dítě vychovává a ten druhý - „neznámý“, se kterým dítě z povinnosti tráví dva víkendy v měsíci, zajišťuje životní úroveň dítěte po celé jeho dětství, ale sám se této úrovně aktivně neúčastní.

Lze shrnout, že nadřazování důležitosti hrazení alimentů nad řádnou výchovu je příčinou narůstající tendence štědře zaopatřovaných, ale nevychovaných dětí (sociologické a etické problémy společnosti). Mimoto, žádné peníze nikdy nedají dítěti lásku, o kterou rozchodem rodičů přichází, nenahradí mu druhého rodiče, nepohladí ho, ani mu neporadí v klíčových momentech dospívání.

Není výraznějšího rozporu mezi právy rodičů, než je tomu právě u vyživovací povinnosti ke společným dětem. Rozsudek o výživném je tzv. exekučním titulem a navzdory mediální masáži je možné jej velmi snadno exekučně vymáhat. Proto stanovení vyživovací povinnosti jen jednomu z rodičů by mělo být podmíněno pouze objektivní nemožností, popř. neochotou rodiče o dítě osobně pečovat, nebo se s ním stýkat.

Soudem stanovené výživné pouze jednomu rodiči se nikdy nesmí stát trestem nebo nástrojem represe a vydírání, jak se tomu dnes díky hrozbě exekucí a vězení bohužel děje. Naopak, musí být vyjádřením svobodné vůle – náhradou povinnosti poskytnout svému dítěti péči, povinností hradit výživné: „Nechceš se rodiči starat o své dítě? Dobrá! Bude ti jako náhrada vyměřeno výživné k rukám druhého rodiče.“ A v takovém případě ať je nemilosrdně vymáháno.

V současnosti je však situace jiná, otce dítěte se nikdo neptá, zdali se chce podílet na výchově vlastního dítěte, je automaticky uvržen do role platiče. Druhému rodiči (matce) se dítě svěří do výlučné péče a navzdory všemu se jí žádná vyživovací povinnost soudně neupraví (navíc se taková matka prezentuje jako samoživitelka, přitom ze svého často nikoho neživí). Platí nelichotivé rovnítko: „Získej dítě do výlučné péče a poté ti bude druhý rodič posílat alimenty.“

Je třeba kategoricky odmítnout stávající stav, kdy se výše výživného stanovuje podle nálady soudce a neurčitých zákonných definic, jakými jsou možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného rodiče a odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného dítěte. Rétorika stávající právní úpravy má kořeny v hlubokém socialismu (1963), kdy bylo ústavou garantováno právo na práci a všichni měli tak nějak stejně. V dnešní dynamické společnosti, kdy práce je nejistá a výše mzdy se mění rychleji, než na ni stačí soudní systém reagovat, plodí současná právní úprava akorát ony mediálně zatracované neplatiče alimentů.

Odvozování výživného od reálných příjmů rodičů není ve stávajících podmínkách dobrým řešením. Bývalému partnerovi (zejména partnerce) se dává do ruky nástroj, kterým nedisponuje mnohý z partnerů žijící ve spořádaném manželství (podle nedávno zveřejněného výzkumu až 40% partnerů nezná skutečné příjmy svého protějšku). V rukách bývalého partnera je tato informace velmi nebezpečná a prokazatelně vede ke zneužívání výživného k osobnímu prospěchu.

Standardní výživné je možné odvodit od průměrné mzdy, případně na základě průměrných potřeb dětí různého věku (ostatně tak jako mnoho jiných sociálních dávek, viz např. dávky pěstounské péče). Dětem rodičů s nižšími příjmy zajistí tento systém určitou jistotu a rodičům s vyššími příjmy ponechá možnost svobodně se rozhodnout o možnosti poskytnout dítěti věcné či finanční přilepšení nad rámec standardního výživného.

Bude-li mít rodič s dítětem dobré vztahy, bude ho jistě podporovat i v dalším životě. Proč zakládat dítěti automaticky nárok? Když se rodiče nerozvádějí, také jim nikdo nenařizuje, kolik a kdy mají investovat do svých dětí. Obecně se předpokládá určitá míra odpovědnosti, schopnosti racionálního uvažování a způsobilosti rodiče k řádné výchově (pokud není před soudem prokázán opak).

Třetí osobou může být bankovní ústav, Orgán sociálně-právní ochrany dětí, opatrovník, apod.

Současný právní rámec nijak nechrání rodiče, který řádně plní soudem stanovenou vyživovací povinnost k rukám druhého rodiče. Povinný rodič je v obtížné situaci, neboť v dobré víře přispívá na výchovu vlastního dítěte, ale nemá jakoukoliv možnost kontroly, zdali se jeho peníze skutečně dostanou až k dítěti, neví, jak je s jeho penězi nakládáno, nemá žádné rozhodovací pravomoci nad těmito prostředky, ani nemůže zabránit potencionálnímu zneužívání finančních prostředků druhým rodičem.

Rodič, k jehož rukám je výživné splatné, nemá povinnost dokládat rozpočet nákladů vynaložených na výchovu a výživu dítěte, ani jakým způsobem hospodaří se svěřenými prostředky určenými výhradně dítěti. Jinými slovy, neukázněný rodič si může s výživným dělat, co se mu zlíbí, neboť prokázání opaku je de facto nemožné.

Nikoliv současný stav, kdy matka s dítětem uteče ze společné domácnosti, a pokud se chce otec s dítětem i nadále alespoň stýkat, jdou veškeré náklady související se stykem k jeho tíži (jízdné, čas strávený na cestách, údržba vozidla, apod.).

Přesto je to právě matka, která má v takovém případě nárok na slevu na dani na nezaopatřené dítě žijící s ní ve společné domácnosti. A to i v případě, kdy takový rodič dítě nevyživuje, anebo vyživuje minoritně (od roku 2015 je částka odstupňována podle počtu dětí – na jedno dítě 13 404 Kč za rok, na druhé dítě 15 804 Kč za rok, a na třetí a každé další dítě 17 004 Kč za rok – nejedná se tedy o zanedbatelnou sumu).

Současný právní stav umožňuje pořizování zvukových záznamů v soudních síních pouze na základě oznámení záměru soudci, avšak pořizovat obrazové záznamy nebo uskutečňovat obrazové či zvukové přenosy je možné pouze se souhlasem soudce. Pořizování záznamů nesmí narušovat průběh soudního jednání a také nesmí být v rozporu s jeho důstojností.

Soudci nechtějí, aby jejich výkony v soudní síni byly jakkoliv monitorovány a proto se v praxi všemožně snaží pořizování záznamů znemožnit. Třeba s odkazem na právo na ochranu osobnosti, pokud jedna strana s pořizováním záznamu nesouhlasí, popř. s odkazem na důstojnost nebo narušování soudního jednání, anebo zcela bezdůvodně pouze z pozice moci.

Ústavní soud však již mnohokrát zdůraznit, že nelze zneužívat pravomocí soudce k omezování základního ústavního principu veřejnosti soudního jednání. Také není možné chápat veřejnost soudního líčení jen na základě fyzické přítomnosti v soudní síni. Nové možnosti informování a dohledu veřejnosti nad výkonem spravedlnosti jsou dány technickým pokrokem, který sám o sobě nemůže být chápán jako příčina narušování, popř. znevažování soudního líčení. Ústavní soud dále zdůraznil, že opačný postup směřuje ke kabinetní justici známé z 50. let 20. století, kdy za zavřenými dveřmi docházelo k justičním zločinům.

Cílem je odebrat možnost soudcům svévolně zakazovat obrazové záznamy a přenosy a chytračit se záznamem zvukovým, jen aby nebyl důkaz jejich neodbornosti a hlouposti. Buďto je soudní řízení veřejné nebo neveřejné, ale pokud je jednou veřejné, musí být veřejné všemi prostředky. Nikoliv veřejné, ale…(např. malá soudní síň).

Eliška Wagnerová: Jak na arogantní soudce? - Pomohly by videozáznamy

Není možné přijmout sávající stav, kdy soudce nějak rozhodne, s médii nekomunikuje, schovává se za rozsudek nebo úřední vyjádření a veřejnost tápe, neboť dopátrat se podrobností je obtížné (a to i vzhledem k překážkám v pořizování zvukových či obrazových záznamů ze soudní síně).

Stávající kárné řízení soudců je zcela nedostačující. Dnes v podstatě není možné vést kárné řízení se soudcem za jeho rozhodovací pravomoc – ta se vždy mistrně schová za odlišný právní názor, či hojně používané zaklínadlo nezávislosti soudnictví. Neoprávněné věznění, nepřiměřená exekuce majetku či dítěte, bezdůvodné umístění dítěte do ústavu, představuje jen malou část, nikoliv ojedinělého pochybení státu (soudce). Zásah do osobnostních práv dotčených osob a dětí je v takových případech obrovský, pro nezasvěceného těžko představitelný, odpovědnost soudce je však nulová.

Ostatní pochybení soudců, jakými jsou např. narušování důstojnosti soudního stavu (arogantní nebo opilý soudce), popř. neplnění úředních povinností soudce (bezdůvodné průtahy v řízení, malá efektivita práce, administrativní chyby), se před kárný senát dostanou zřídka. A pokud již, a je-li skutečně po dlouhých peripetiích soudce svými kolegy shledán vinným (to samo o sobě je málo pravděpodobné), jsou ukládány tresty napomenutí, anebo ve zcela ojedinělých případech snížení platu o zanedbatelnou částku na dobu několika málo měsíců.

Důraz musí být kladen zejména na bezdůvodný útěk s dítětem ze společné domácnosti a záměrnou kriminalizaci druhého rodiče (křivé nařčení z domácího násilí, týrání dítěte, apod.). V takovém případě musí být jednání rodiče charakterizováno jako porušení povinností vyplývají z rodičovské odpovědnosti a takový rodič musí být vyloučen z výchovy dítěte.

Stejně tak, negativní postoj dítěte k jednomu z rodičů musí být apelem soudu pro zjištění příčiny a k následnému vyvození důsledků a zahájení nápravy narušeného vztahu (výchovný plán, navykací plán, apod.).

Zásadní rozdíl mezi výchovou a stykem spočívá v pojetí vztahu rodič – dítě. Při výchově rodič usměrňuje, koriguje a ovlivňuje chování, názory, postoje a zájmy dítěte. Rodič se snaží být dítěti příkladem svým chováním a osobním životem. Při styku dítě rodiče pouze navštěvuje na krátký časový okamžik, který je pro dítě epizodou v jeho životě, okamžikem, návštěvou, kterou musí strpět. Přínos pro budoucí život dítěte je okrajový.

Vědecké výzkumy prokázaly, že k efektivní výchově je zapotřebí trávit s dítětem alespoň třetinu aktivní části dne (včetně víkendů, svátků, prázdnin, apod.). Při výlučné péči jednoho rodiče a návštěvách jedenkrát za čtrnáct dní u rodiče druhého nelze takového poměru nikdy dosáhnout. Je pravdivé tvrzení, že výlučná péče ochuzuje dítě o výchovné přístupy druhého rodiče - případný styk s druhým rodičem tento negativní trend výrazně nezlepší. Druhý rodič, i kdyby se snažil sebevíc, nemá s daným minimem času možnost svého potomka ve výchově výrazně ovlivnit – být jeho vzorem. V konečném důsledku dochází k oslabení vazby „druhý rodič“ - dítě. V extrémním případě dítě rodiče po nějaké době odmítá.

Vypracování znaleckých posudků v opatrovnických sporech dnes plně podléhá rozhodovací pravomoci soudů. Většinou se tak děje poté, co se otec nehodlá smířit s výlučnou péčí matky a chce se podílet na výchově vlastního dítěte. Podílet, nikoliv vychovávat ve výlučné péči.

Pokud má soud rozhodnout o výlučné péči matky, znalecké posudky nejsou nařizovány. Jaksi se automaticky předpokládá výchovná způsobilost matek, což u otců neplatí. Jakoby otec byl narušitelem výchovy a jakýkoliv jeho výchovný počin bylo třeba důkladně prověřit.

Otázky pro znalce musí být objektivní, týkající se výchovné způsobilosti rodičů, nikoliv podnětem k soupeření, kdo je lepším rodičem. Dnes však soud formou znaleckého posudku vyhlašuje soutěž o lepšího rodiče a vítězi hodlá svěřit dítě do výlučné péče. Soudce si vybírá znalce dle své libosti, proto uváženým výběrem snadno minimalizuje svěření dítěte do péče nepreferovaného rodiče.

Důležitou poznámkou je objektivita výpovědi dítěte před soudem, a to zejména v situaci, kdy soud přenáší odpovědnost za své rozhodnutí na dítě a dožaduje se odpovědi na otázku, se kterým rodičem chce dítě být. Takový necitlivý přístup nelze označit jinak než citové vydírání – přesto se tak v soudních síních často děje. Zapomíná se, že se děti staly bezbranným nástrojem ve hře dospělých, ocitly se v situaci, se kterou nesouhlasí, ale nemohou ji změnit. Výpověď nelze chápat jinak, nežli jako strategii přežití, ve které dítě přebírá pozici jednoho z rodičů, aby neztratilo jeho náklonnost.

V opatrovnických řízeních dnes není možný mimořádný opravný prostředek formou dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud je vrcholným článkem v soustavě soudů České republiky. Jeho hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe soudů nižších stupňů a zaujímání sjednocujících stanovisek. Absence role Nejvyššího soudu v rodiněprávních kauzách jde v přímé souvislosti s neutěšeným stavem soudnictví v této oblasti. Judikaturu opatrovnického soudnictví si dnes chaoticky vytvářejí samy odvolací soudy, které jsou ovšem součástí dvoustupňového soudního systému, a proto jejich závěry nemohou být objektivní.

V praxi je zcela běžné, že prvoinstanční soud nalézá, dokazuje, hledá nejlepší uspořádání v zájmu dítěte, třeba i déle než rok. Následně odvolací soud v rámci svých pravomocí celou práci soudu I. stupně zruší a rozhodne zcela jinak. Účastníci řízení však již nemají jakoukoliv možnost se takovému rozhodnutí bránit (vyjma ústavní stížnosti). Logicky pak můžeme dojít k úvaze, že práce soudu I. stupně byla zcela zbytečná, neboť mohl rozhodovat rovnou soud odvolací.

Obecně je ve společnosti zakořeněno, že nadřazený soud je ze své podstaty soudem kvalitnějším, lepším, odbornějším, ale ono to tak ve skutečnosti není, ba spíše naopak. Odvolací soudy jsou přetížené a na pečlivé zkoumání a hledání spravedlnosti již jaksi nezbývá čas.