„Rodina hraje klíčovou a nenahraditelnou roli pro zdraví jednotlivce i lidstva jako celku.“

PhDr. Ludmila Trapková,
klinická psycholožka a rodinná terapeutka


Rodina

Podle sociologické definice lze za rodinu považovat skupinu osob navzájem spjatých pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Můžeme být i méně precizní a definovat rodinu podle toho co nám osobně přináší, proč ji zakládáme a co od ní očekáváme:

  • rodina je místo, kde člověk nalezne lásku,
  • porozumění,
  • podporu,
  • úctu k sobě i ostatním,
  • přátelství,
  • pocit jistoty a bezpečí,
  • sebepoznání,
  • načerpá novu energii,
  • získá zkušenost, že lidský život a city jsou důležitější než vše ostatní.

Základní účel rodiny by měl být jasný – plodit a vychovávat své potomky. Při podrobnějším zkoumání ale zjistíme, že rodina sama o sobě je výjimečné společenské uspořádání, které je výhodné pro všechny její členy po stránce fyzické i duševní, a to i tehdy, když děti v rodině ještě, nebo už nejsou.


Rozšířená definice rodiny:

  • společenská skupina, kterou tvoří jedinci spojeni pokrevními, manželskými nebo adoptivními vztahy,
  • tým založený na vztazích, vzájemné odpovědnosti a pomoci,
  • uskupení osob, které se ukázalo jako nejefektivnější k reprodukci, k ochraně před vnějším nebezpečím, k zajištění pocitu jistoty a bezpečí i k vlastní seberealizaci,
  • skupina, kterou si její členové nejlépe užijí po stránce fyzické a zejména duševní.


Varianty uspořádání rodiny:

  • základní (jádrová, nukleární) rodina je tvořena mužem, ženou a jejich dětmi,
  • rozšířená rodina zahrnuje širší příbuzenstvo – prarodiče, tety, strýce, bratrance, sestřenice,…
  • neúplná rodina s jedním rodičem (obvykle ženou po rozvodu manželství),
  • monogamní rodina (soužití jednoho muže s jednou ženou),
  • polygamní rodina (polygynie – soužití jednoho muže s více ženami; polyandrie – soužití jedné ženy s více muži; obvykle se jedná o polygynii, která je běžná např. v některých islámských zemích).


Některé funkce rodiny:

  • biologicko-reprodukční – rozmnožovací (udržení života a pokračování rodu),
  • sociálně-ekonomická – vyživovací (materiální zabezpečení členů rodiny),
  • kulturně-výchovná (výchova dětí a jejich začlenění do společnosti),
  • emocionální (citové zázemí, pocit jistoty, pohody a bezpečí).


Typy rodinného uspořádání podle rozhodující úlohy v rodině („hlava rodiny“):

  • Patriarchální rodina (dominantní role muže, muž je hlavou rodiny).
  • Matriarchální rodina (dominantní role ženy, ženy obecně jsou hlavou rodiny).
  • Rovnostářská neboli vyvážená rodina:
    • vyvážené role partnerů,
    • pro úspěšné fungování vyžaduje značnou míru sebepoznání, tolerance a respektu,
    • uspořádání zohledňuje fyziologické možnosti a schopnosti obou pohlaví,
    • každý zastává v rodině určitou úlohou danou jeho možnostmi a schopnostmi,
    • výchovné kompetence rodičů se nezastupují, nýbrž se vhodně doplňují,
    • nejefektivnější způsob rodiny prověřený předchozími generacemi.
  • Emancipovaná neboli postmoderní rodina:
    • jedná se o rovnostářské uspořádání, které je velmi ovlivněno emancipačními snahami žen vyrovnat se za každou cenu mužům ve všech oblastech lidského konání, a to bez ohledu na biologické a fyziologické rozdíly mezi pohlavími (ženy požadují stejné platové podmínky, jako mají muži bez ohledu na rozdíly v efektivitě odvedené práce (extrém: žena horníkem); muži se podílejí na výchově dětí a na obstarávání společné domácnosti zcela rovným dílem),
    • výchovné kompetence rodičů se nedoplňují, ale zastupují, oba rodiče jsou zcela rovnocennými rodiči,
    • jedná se o novodobé pojetí rodiny, se všemi pozitivními i negativními důsledky (klesající porodnost, oddalování založení rodiny, časté rozvody, nárůst matek samoživitelek…).

Pohled význačného českého psychologa PhDr. Eduarda Bakaláře, CSc. na matriarchální rodinu:

„V těchto rodinách ženy trvají na svých výlučných rozhodovacích pravomocech a muži se jim musejí podřizovat. Občas se něco méně významného přenechá otci, ale ten je v podstatě vnímán jako zaopatřovatel, ochránce a jen taková role je mu vymezena. Vzájemný citový vztah otce a dětí je pečlivě monitorován a v případě, že by hrozilo, že nabude na intenzitě, rada žen (prababička, babička, matka, případně přidružená ovdovělá nebo rozvedená teta, eventuálně i kooptovaná dospívající dcera) učiní příslušná opatření, někdy i dramatická.“



Jaký je optimální model rodiny?

Jednoduchá otázka, na kterou ovšem není snadné odpovědět. Dalo by se říci, každému vyhovuje něco jiného. Nicméně, lze nalézt trend v ústupu od klasické patriarchální rodiny, která byla obvyklá na venkově přelomu 19. – 20. stolení, v rodinu rovnostářskou, kde muž i žena mají stejná práva i povinnosti dané zákonem. Dělba práce v rodině by měla vycházet z fyzických možností a schopností daných rozdílem mezi mužem a ženou a zejména z dohody mezi oběma partnery. Pokud je žena ochotna přijmout roli matky a ženy v domácnosti, otec se poté ujme své role živitele a ochránce rodiny (jak jsme uvedli, muži jsou obecně méně protestní přijmout konkrétní úlohu v rodině). Pokud však žena dá přednost kariéře, musí si najít takového partnera, který tento způsob rodiny bude akceptovat.

Je velmi důležité, aby zmíněná dohoda byla založena na vzájemném porozumění, toleranci a vysoké míře respektu jednoho ke druhému. Domníváme se, že emancipační snahy feministických žen v posledních řekněme několika desítkách let zcela jistě vedly k rozbití tradičního modelu rodiny, kdy důsledky tohoto stavu můžeme pozorovat už i nyní. A tak počet rozvodů za jeden rok je v současné době téměř totožný s počtem uzavřených sňatků v daném roce, partneři upřednostňují kariéru před založením rodiny, rapidně klesá porodnost, atd…


Nejvíce negativním jevem je, že pro některé ženy se manželství stalo neriskantním a přitom vysoce ziskovým podnikem, kdy muž pouze poslouží ženě k jejímu oplodnění, která se ho následně zbaví, za vydatné pomoci opatrovnické justice, opatrovníka i ostatních feministických sdružení. Žena získá dítě, majetek a trvalý přísun finančních prostředků ke svým rukám. Toto všechno zcela jistě přispívá k destrukci tradičního pojetí rodiny a generacemi ověřených vzorců chování. Důsledkem pak jsou všechny zmíněné společensky nežádoucí jevy, včetně nárůstu duševních chorob, zejména poruch osobnosti. A tak to výše deklarované vzájemné porozumění, tolerance a respekt bude vlastností čím dál tím méně častou. Takto postižení jedinci nebudou v budoucnu schopni zakládat rodinu a především řádně vychovávat své děti. Tím se společnost dostane do velmi nepříjemného „začarovaného kruhu“, ze kterého nebude vůbec snadné se vymanit.

Věčně usměvavý dětský psycholog Prof. PhDr. Zdeněk Matějíček, CSc. popsal v literatuře základní funkci rodiny takto:

„Jsem přesvědčen, že rodina je lidskému rodu dána – pokud bude lidstvo existovat jako biologický druh, potud bude existovat rodina. To je zakódováno v samých biologických základech našeho lidství – aby lidé přežili, museli si pomáhat, rozdělit své role do určitých funkcí, jež by umožňovaly násobit jejich sílu a možnost ochrany potomků. Rodiny se při tom osvědčily jako uspořádání nejpraktičtější. Jistě, může mít různé podoby. Nejsem dogmatik a netrvám na té jediné, kterou známe jako evropský model. Domnívám se však, že takto uspořádaná nukleární rodina je pro všechny své členy nejvýhodnější – vzájemně si ji nejvíce užijí. Dokazují to i zkušenosti z rodinného poradenství – lidé hledají v rodině sebenaplnění a sebepřekročení. Jedině zakotvený člověk může totiž podnikat dobrodružné výpravy do světa poznání a přání. Ten, komu tato jistota chybí, často nenalezne ani sám sebe.“

Tým složený z psycholožky PhDr. Ludmily Trapkové a lékaře MUDr. Vladislava Chvály ve svých vědeckých pracích používá pro rodinu metaforického název sociální děloha. Toto přirovnání má podtrhnout klíčovou a nenahraditelnou roli rodiny pro zdraví jednotlivce i lidstva jako celku. Z toho vyplývá, že primárním úkolem každého státu by mělo být zajištění dostatečné podpory rodiny a rodičovství, jako nenahraditelné investice do budoucnosti celého národa. Nikoliv napomáhat rozvratu fungujících rodin, vytvářením neúplných rodin a tím i mrzačení charakterů dětí, které z takto postižených poměrů vzejdou. Bohužel tady má náš stát velké „áčko“… Dokážeme se poučit?




Tradiční uspořádání rodiny, ať už patriarchální nebo rovnostářské, vychází z historické dohody mezi mužem a ženou, z tzv. patriarchální dohody. Opět citujme význačného českého psychologa PhDr. Eduarda Bakaláře, CSc., který vysvětluje tento pojem a zamýšlí se nad historickým vývojem vztahu mezi mužem a ženou:


„Civilizace vznikla asi před třemi až pěti tisíci lety (v závislosti na lokalitě, kdy se začala uplatňovat patriarchální dohoda mezi mužem a ženou). Došlo k regulaci předtím nevázané ženské sexuality; muži požadovali věrnost a za to ochraňovali, zaopatřovali a všestranně se starali o svoji rodinu, o děti, o nichž věděli, že jsou jejich vlastní. Muži v rámci patriarchátu začali všestranně „podnikat“ a od té doby nastal nevídaný rozvoj staveb, techniky, vědy, kultury a umění. Před obdobím civilizace děti patřily jen matce a při jejím úmrtí byli za nejbližší příbuzné dětí považováni matčini bratři a sestry – nikoliv otec, neboť ten byl nejistý. Tak tomu stále je u některých primitivních společností (kmenů) v Africe, na Nové Guinei a v Amazonii. Tyto společnosti stále žijí na úrovni doby kamenné.“


„Nabídneme zde i stručnější pohled na problém z velmi nedávné doby. Citujeme: Věrné manželky se chovají tak, že jejich manželé vědí, kdo jsou jejich děti, a tak motivují otce do dětí investovat. Bylo to důležité pro ženy – alespoň do doby nástupu sociálního státu – jinak by totiž byly ponechány svému osudu a musely by se starat samy. Intuitivně rozpoznaly, že jde o obchod: vyměnily svoji vlastní potřebu sexuální variety za ochranu a zaopatření.“


Na závěr uveďme možné formy rodiny a z nich vyplývající porozvodové uspořádání, které vychází ze stejných pravidel, jako měla původní rodina:

  1. rovnostářská úplná rodina, popř. rovnostářská rozšířená rodina -> alternativou je společná výchova po rozvodu manželství,
  2. emancipovaná rodina -> alternativou je překvapivě střídavá výchova,
  3. výlučná péče matky nebo otce -> výlučná péče matky nebo otce (která je nad kterou, viz sociologické průzkumy).


Preference rodiny podle pohlaví

Z jednotlivých modelů rodiny vyplývá i porozvodové uspořádání. Ženy většinou vyžadují v manželství emancipovanou rodinu, kdy po mužích vyžadují plné zapojení do vedení domácnosti i do výchovy dítěte. Akceptují spravedlivou dělbu práce v rodině i při obstarávání společné domácnosti. Po rozvodu manželství však ženy obrací o 180° a velmi často zastávají model matriarchální. Tedy, že tím vhodnějším při výchově dítěte a jediným možným je právě matka. Otcům je „pouze“ povoleno štědře finančně zaopatřovat děti a někdy i samotnou rozvedenou matku.


Naproti tomu dnešní otcové již upouštějí od tradičního patriarchálního modelu rodiny a více uznávají rovnostářské postavení ženy a muže, tedy postavení zohledňující možnosti a schopnosti obou pohlaví. Děje se tak stále ve smyslu původní „patriarchální dohody“ mezi mužem a ženou: „Starej se mi o dítě a já tě zaopatřím“. Je samozřejmá vzájemná výpomoc, tolerance a respekt obou partnerů. Po rozvodu manželství se muži naopak snaží o emancipované uspořádání, kterým je paradoxně právě střídavá výchova, kde oba rodiče zastávají zcela totožné výchovné role, jeden týden je matka matkou a částečně i otcem a druhý týden je otec otcem, ale částečně i matkou.