Kde jsi táto?

Výživné neboli alimenty – snad nejdiskutovanější téma ve spojení s rozvodem. Není divu, peníze byly, jsou a budou hlavním hybatelem společnosti, před kterým i zájem dítěte jde, bohužel, stranou. A tak matky zastoupené advokáty velmi často požadují po otcích přemrštěné částky na výživné, nikoliv v zájmu dítěte, ale jako formu msty bývalému partnerovi a také jako vítaný příspěvek do měsíčního rozpočtu. Bohužel, justice těmto požadavkům často ochotně vychází vstříc. V rámci objektivity je nutné konstatovat, že existuje i skupina otců, kteří odmítají přispívat na výživu svých dětí a své vlastní děti zanedbávají.

Obvyklá formulka: „Nedávám mu dítě, protože neplatí výživné“.
Ono je to ale přesně naopak: „Neplatím výživné, protože nemohu své dítě vychovávat“.

>>> Výživné podle starého zákona o rodině <<<

Co je to výživné?

Pod pojmem výživné, nebo též alimenty, rozumíme uspokojování veškerých potřeb dítěte pro jeho zdárný vývoj po stránce fyzické i duševní. Patří sem nejen výživné v daném slova smyslu (strava), ale i ostatní hmotné (ošacení, obuv, hračky) i jiné potřeby dítěte (bydlení, vzdělání, rozvíjení zájmů a zálib, kulturní a sportovní činnosti, apod.). 

Čím se řídí vyživovací povinnost?

Vyživovací povinnost upravuje od roku 2014 Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“), který ve značné míře přebírá znění původního zákona o rodině č. 94/1963 Sb. (dále jen „ZoR“) z roku 1963. NOZ definuje několik druhů vyživovacích povinností – mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi rozvedenými manžely, mezi potomky a předky, i stanovuje výživné a úhradu nákladů neprovdané těhotné ženě nebo matce.

Obecná pravidla pro přiznání výživného, včetně pravidel týkajících se nezletilých dětí, se nacházejí v části Vyživovací povinnost (§910 – §923). Změnami, které NOZ v této oblasti přináší, se podrobně věnujeme ZDE. V této kapitole se zaměříme na konkrétní zákonné definice a důsledky, které z nich plynou. Vyčerpávající výklad všech paragrafů o výživném by byl příliš obsáhlý a ne každému srozumitelný, proto se soustředíme pouze na části zákona, které úzce souvisejí s vyživovací povinnosti rodičů a jejich potomků. Důležité pasáže budou vyznačeny tučně. Pokud se Vám některá ustanovení budou jevit krkolomná, nejasná nebo dokonce protichůdná, nejedná se o zdání, zákon v této části neoplývá přílišnou kvalitou zpracování.

Výživné mezi rodiči a dětmi, předky a potomky

Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi a mezi předky a potomky specifikuje §910. Pro účel tohoto článku je podstatný odst. 2, který nám říká, že vyživovací povinnost dětí má přednost před ostatními vyživovacími povinnostmi v přímé rodinné linii. Na vzdálenější příbuzné přechází vyživovací povinnost tehdy, pokud ji nejsou schopni dostát příbuzní bližší §910 odst. 3 – např. vyživovací povinnost zemřelého otce může přejít na prarodiče.

§910 [vyživovací povinnost] §910 (1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. §910 (2) Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. §910 (3) Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji plnit bližší příbuzní. §910 (4) Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.

Kdy začíná a končí vyživovací povinnost k dětem?

Zákon se výlučně nezabývá počátkem vyživovací povinnosti. Za počátek vyživovací povinnosti se obecně považuje narození dítěte a domněnky otcovství (§775 – §784 NOZ). Jak uvidíme dále, výživné lze přiznat i 3 roky zpětně od zahájení řízení o výživném.

Konec vyživovací povinnost rodičů k dítěti však zákon již upravuje. Nový občanský zákoník v §911 říká:

„Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“

Jedná se o základní podmínkou přiznání výživného. Na první pohled by se dalo říci, že je toto ustanovení vcelku logické, ale při podrobnějším zkoumání zjistíme velmi závažné následky citovaného paragrafu. Trvání vyživovací povinnosti není limitováno zletilostí dítěte ani dovršením věku 26 let, jak se mnohdy rodiče mylně domnívají. Pokud není již dospělé dítě schopno se samo živit, končí vyživovací povinnost k němu jeho smrtí a nebo smrtí povinných rodičů (také osvojením dítěte a popřením otcovství).

Filosofii citovaného ustanovení lze chápat, pokud je dítě nemocné, handicapované či jinak odkázané na cizí pomoc. Pokud však se již dospělé dítě vyhýbá práci, odmítá se samo živit, účelově studuje donekonečna, stane se bezdomovcem, či je ve výkonu trestu, má uvedené ustanovení jen stěží opodstatnění. V praxi také často dochází k situaci, že již zletilé dítě odmítá jednoho z rodičů, zpravidla toho, kterému nebylo rozhodnutím soudu svěřeno do péče – otce – tedy toho, který ho od malička živil, ale nemohl jej vychovávat. I takové, nebojme se to říci, nevychované dítě, je otec povinen živit.

Výsledkem této nelogické a špatné rodinné politiky jsou každý rok desetitisíce dětí z rozvedených manželství, které dosáhly zletilosti, byly od narození štědře vyživované někým, koho ani pořádně neznají, ale zůstaly nám jaksi nevychované, bez úcty k sobě, k druhým i k obecným hodnotám.

Obecná pravidla pro přiznání výživného

Základní podmínkou přiznání výživného je potřeba oprávněného a jeho neschopnost sám se živit (§911). Důvodová zpráva k NOZ omezuje tuto dikci dobrými mravy vzhledem k §912. Za nemravnou nemá být považována žádost dítěte, které má dostatečný majetek, avšak zisk z tohoto majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě (pro představu stačí uvést příklad dítěte jako vlastníka malého nebo zanedbaného bytového domu, v němž dítě, popř. jeho rodina bydlí). Obecnou formulku o dobrých mravech, kterou obsahoval starý ZoR (§96 odst. 2), nový zákoník vypustil.

§911 §911 Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. §912 §912 Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě.

Kolik budu platit?

Původní ZoR neobsahal žádné tabulky, vzorce ani klíče k určení konkrétní výše výživného. Pro stanovení výživného byly pro soud důležité odůvodněné potřeby oprávněného (dítěte) a možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného (většinou otce). V podstatě totéž přebírá i NOZ, který navíc přidává povinnost zkoumat i majetkové poměry oprávněného (§913 odst. 1). Tabulky výživného bývalé ministryně spravedlnosti Kovářové zůstávají pro soudy pouze nezávazným doporučením.

K objektivnímu posouzení možností a schopností povinného důvodová zpráva radí použít vždy alespoň průměrného příjmu, kterého dosahují osoby vykonávající práce stejného druhu jako rodič dítěte (průměrný příjem za jednotlivá povolání, regiony, věkové kategorie apod.). Jinými slovy, může se stát a také se to děje, že soud vyměří rodiči (otci) výživné nikoliv z jeho reálných příjmů, ale z příjmů, které by měl, kdyby chtěl. Záměrně píšeme otci, neboť k povinným matkám jsou soudy, jak známo, velmi benevolentní a výživné jim z principu nevyměřují.

Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů soud také zkoumá, zdali se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu a nebo zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§913). Formulace pocházejí ještě ze socialistické éry (z roku 1963), kdy práce byla právem i povinností a každý, kdo se jí vyhýbal, dopouštěl se příživnictví. Z pohledu dnešní kapitalistické společnosti obstojí tyto fráze jen stěží. Je také velmi odvážné žádat po soudcích kvalifikovaný výklad pojmu „nepřiměřené riziko“, kterého mnohdy nejsou schopni ani mnozí ekonomové.

Absence jasných pravidel pro stanovování výživného je jednou z největších chyb NOZ. Nepředvídatelnost soudního rozhodnutí o výživném je zdrojem nespravedlnosti a živnou půdou pro nenávist mezi bývalými partnery. Matky žádají, co se dá, třeba to vyjde! Otcové jsou oběti systému, nemají na výběr, racionální pohled na věc není žádoucí. Přemrštěné částky výživného často nejsou schopni splácet; třeba v důsledku ztráty zaměstnání, nebo když se firmě nedaří. Výživné jsou ale tito tátové nuceni platit ve stejné výši i nadále, neboť žádat změnu je jen pro otrlé a během na dlouhou trať s nejistým výsledkem.

§913 [rozsah vyživovací povinnosti] §913 (1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. §913 (2) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

Poslední věta §913 odst. 2 ukládá soudu povinnost, přihlédnout k tomu, zda povinný (zde se myslí matka) a v jaké míře o oprávněného (dítě), popř. o rodinnou domácnost pečuje. Jinými slovy, peněžní plnění lze vyvážit osobní péčí o dítě a rodinnou domácnost. Proto je vždy výhodnější starat se o dítě a domácnost a nechat druhého manžela, aby živil rodinu.

Paragraf §914 je opět téměř doslovným přepisem původního ZoR z roku 1963. Bohužel z NOZ vypadla větička dříve známá pod §85 odst. 2, a to, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí. Zkušení opět vědí, že soud tuto část zákona sice nikdy nerespektoval, ale teď ani nebude muset. Výživné bylo vždy vyměřeno rodiči, kterému nebylo dítě svěřeno do péče (většinou otci). U matky se jaksi předpokládalo, že má s dítětem také nějaké, ale blíže nespecifikované výdaje. Budeme doufat, že §914, který je de facto opisem a říká totéž, i když komplikovanou formou, nezapadne v zapomnění.

§914 §911 Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

Životní úroveň rodičů a dětí

Starý zákon o rodině uváděl, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (§85 odst. 2). NOZ říká, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Zákon dále zpřesňuje, že toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Tím chtěl zřejmě zákonodárce říci, že potřeby dítěte mohou být malé, ale přesto má dítě právo na podíl z úspěchu rodiče. Zákon však již neřeší opačnou situaci, kdy odůvodněné potřeby dítěte jsou nad rámec možností rodičů (časté vzdechy svobodných a rozvedených matek). Jak známo, autoři stránek zastávají názor, že dítě by se mělo podílet na životní úrovni rodičů, nebo chcete-li, životní úroveň dětí by měla být v zásadě shodná s životní úrovní rodičů, ale jen tehdy, pokud mají rodiče dítě v péči. V opačném případě bychom totiž doslovným aplikováním nové právní definice paradoxně způsobili její porušení (matka je chudá, dítě žije v chudé domácnosti s matkou, pokud ale bohatý otec bude dítě u matky sponzorovat, nebude již životní úroveň matky a dítěte shodná, jak nám ukládá zákon, ledaže by matka použila peníze od otce i k vylepšení své životní úrovně, ale to by bylo, jak jistě uznáte, v rozporu se zákonem – podrobněji se tímto problémem zabýváme v článku Výživné náleží dětem, nikoliv rodičům!).

§915 [výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky] §915 (1) Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. §915 (2) Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.

Dodejme, že i děti jsou povinny zajistit rodičům slušnou výživu. Mladší si zvykli na pomoc od starších, aniž si zároveň uvědomují, že vůči nim mají také povinnosti, přinejmenším povinnost postarat se o ně ve stáří, jak výjimečně moudře uvádí důvodová zpráva k NOZ.

Sankce pro vzpurné otce

Paragraf §916 je sankčním ustanovením pro povinného rodiče (otce), který v řízení o výživném nevyvine se soudem patřičnou součinnost ke zjištění jeho příjmů a majetkových poměrů. Potom bude mít soud za to, že průměrný měsíční příjem povinného činí 25 násobek životního minima (dříve 12,7 násobek). Tomu odpovídá výživné cca 13.000 Kč. Dodejme, že ono důkazní břemeno k prokázání příjmů leží na povinném (tzv. vyvratitelná právní domněnka).

§916 [sankční ustanovení] §916 Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Výživné formou úspor, záloha na výživné

Výživné formou úspor upravuje §917 NOZ (dříve §85a odst. 2). Jedná se zejména o případy spoření (na studium, stavební spoření, různé druhy pojištění, apod.). Není jednoznačné, kdy lze na povinném takovou tvorbu úspor spravedlivě žádat. Proto i důvodová zpráva zmiňuje, že pokud jde o výživné i na úspory, je třeba, aby se na tom rodiče dohodli. Jde totiž o správu jmění dítěte (zřízení a dispozice s účtem, na který budou peníze ukládány), která podléhá zákonnému režimu a náleží oběma rodičům. Nedohodnou-li se, mohou navrhnout, aby rozhodl soud.

§917 [výživné formou úspor] §917 Rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte. O správě takto poskytnutých částek platí obecná pravidla o jmění dítěte.

V určitých případech může být žádoucí složit zálohu na výživné předem (je-li tu obava, že povinný rodič nebude schopen plnit vyživovací povinnost i v budoucnu – např. z důvodu riskantního podnikání).

§918 [záloha na výživné] §918 V řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti může v případech hodných zvláštního zřetele soud uložit osobě výživou povinné, aby složila zálohu na výživné splatné v budoucnu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti výživného. Na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného.

Řízení o vyživovací povinnosti rodičů a dětí

V původním ZoR bylo řízení o svěření dítěte do péče úzce spjato s jeho výživou (§26 odst. 1 a §50):

„Soud určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.“

NOZ však rozlišuje mezi řízením o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti (§906 a §908) a řízením o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti. Jinými slovy, v části o úpravě poměrů nezletilých dětí se nikde nehovoří o výživném a v části o výživném se nikde nehovoří o úpravě poměrů. Paragraf §919 tyto dvě řízení asi měl propojit. Avšak místo jasné deklarace, že soud v řízeních o výkonu rodičovské odpovědnosti určí i vyživovací povinnost k dětem, a to i bez návrhu, zákon pouze uvádí, že se postupuje podle §915 – 918. Znamená to snad, že řízení o výživném není řízením, které lze zahájit i bez návrhu? Nebo snad, že soud nebude moci dohodu rodičů o výživném ze své iniciativy změnit? Navíc, žádné řízení o péči o nezletilé dítě NOZ nezná, zákonodárce měl asi na mysli řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti (úprava poměrů nezletilých dětí). Ať žije chaos, aneb velký prostor pro advokáty; už se těšíme na první judikáty z této oblasti. Důvodová zpráva k těmto zmatkům samozřejmě mlčí. Nicméně NOZ dává rodičům možnost o výživném se dohodnout.

§919 §919 Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, nebo žijí-li rodiče takového dítěte spolu, ale jeden z nich vyživovací povinnost k dítěti neplní, postupuje soud podle § 915 až 918. To platí i v případě, že soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o plnění vyživovací povinnosti k dítěti.

Placení výživného – dlužné výživné

Podle právní úpravy ZoR se kromě některých případů platilo výživné v pravidelných opětujících se dávkách, splatných vždy na měsíc dopředu (§97 odst. 1). Toto pravidlo NOZ do puntíku přebírá, když říká, že výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu. NOZ také připouští, že soud může o způsobu hrazení výživného rozhodnout i jinak, a také, že osoba výživou povinná se může dohodnout s osobou oprávněnou na jiném režimu.

§921 [plnění výživného] §921 Výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak.

Tady je vhodné se pozastavit nad onou dohodou. Bude-li osobou oprávněnou nezletilé dítě, bude toto dítě zastoupeno opatrovníkem, neboť osoba rodiče by se ocitla ve střetu zájmu. Dohoda by tedy měla být uzavřena mezi povinným rodičem a opatrovníkem. V praxi to do této chvíle fungovalo tak, že opatrovník dohodu (mezi rodiči) schválil nebo odmítl.

Časová období pro zpětné přiznání výživného na děti se ponechává beze změny. Nově lze však výživné zpětně přiznat i zletilému dítěti.

§922 [dlužné výživné] §922 (1) Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. §922 (2) Výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.

Změna poměrů

NOZ již výslovně neuvádí, že výživné zletilých dětí (dětí, které nabyly plné svéprávnosti) upraví soud jen na jejich návrh. Stejně tak výslovně neuvádí, že výživné pro nezletilé děti lze upravit i bez návrhu. Záměr nebo chyba? Uvidíme…

§923 [změna poměrů] §923 (1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. §923 (2) Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací. Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo.

Zkušení opět vědí, že změna výživného směrem dolů je během na dlouhou trať – pokles příjmů nebo ztráta zaměstnání není dnes nic ojedinělého. Než k faktickému snížení výživného dojde, uzná-li soud po několika stáních a odvoláních argumenty otce, je otec povinen hradit výživné v původním režimu. Matce pak stačí tvrdit, že všechno výživné od otce samozřejmě do haléře spotřebovala – nebude co vracet. Pokud se naopak jedná o zvýšení výživného, jsou soudy často mnohem ochotnější a rády vyměří otci dlužné výživné i zpětně (až 3 roky).

A co dosavadní ustálená soudní praxe?

„Z dosavadní praxe ohledně výživného vyplývá jediné.
Pokud se otec na dítě vykašle a nebude chtít být s ním, ušetří!!!“

Ve všech komentářích k vyživovací povinnosti se dočtete, že při určování rozsahu a výše výživného soud zohledňuje okolnosti daného případu. To znamená, zkoumá možnosti (příjmy), schopnosti (kvalifikace) a majetkové poměry povinného (otce), odůvodněné potřeby oprávněného (dítěte), přihlíží k tomu, kdo a v jaké míře o dítě doposud pečoval, jaké kdo má výdaje s dítěte, atd. Ano, soud toto zjistí, ale to je také všechno. 

Soud vůbec k ničemu nepřihlédne a postupuje podle zažitého modelu, jako by to byl stroj:

• otec zpravidla platí výživné na jedno dítě ve výši 1/6 svého pravidelného čistého měsíčního příjmu, na více dětí pak 20 až 30% (ustálená soudní praxe),
• pokud nemá otec pravidelný měsíční příjem, postupuje soud podle tzv. potenciálních možností (příjmů) otce, co by si tedy otec mohl vydělat, kdyby chtěl (§913 NOZ, dříve § 96 ZoR),
• k měsíčním výdajům otce na dítě se nepřihlíží,
• k měsíčním výdajům matky na dítě, i mimořádným, se přihlíží (v jednom návrhu matky na zvýšení petitu jsem dokonce viděl popelnici, jako důvod ke zvýšení výživného),
• k výdajům otce na dopravu za dítětem, kdy matka s dítětem utekla ze společné domácnosti, se nepřihlíží,
• k času, který tráví otec s dítětem, se nepřihlíží, otec je povinen platit k rukám matky výživné, i když dítě s matkou není (např. o letních prázdninách) – jedna z největších absurdit opatrovnického řízení, a pak, že výživné náleží dítěti…

O zjevném nerovnoprávném postavení mezi matkou a otcem a zcela chybějící podpoře rodičovství našeho státu nejlépe vypovídá poslední bod v předchozím výčtu. Pokud otec uspěje u soudu a nebo dosáhne dohody s matkou ohledně rozšířeného styku v průběhu roku a nebo o letních prázdninách, bude ho to něco stát. Bude mít mimořádné výdaje spojené s výživou a pobytem dítěte u něj, na své náklady si bude muset dítě přivézt a zase ho matce „vrátit“ a přitom bude povinen dostát své vyživovací povinnosti – platit alimenty k rukám matky ve stejné výši.

Plať a mlč, ať je dítě s tebou nebo ne!

„Výživné je určené pro děti, nikoliv pro matky.“

Jak jsme uvedli v předchozím textu, výše výživného se odvíjí od možností, schopností a majetkových poměrů povinného (většinou otce) a odůvodněných potřeb a majetkových poměrů oprávněného (dítěte). Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, kde toto hledisko má předcházet hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Smyslem takových ustanovení beze sporu je, aby dítě nestrádalo, aby bylo náležité finančně zajištěno a aby mělo životní úroveň alespoň v takové výši, jako před rozchodem rodičů. Ze smyslu vyživovací povinnosti vyplývá velmi podstatný závěr, a to, že výživné náleží dítěti.

Protože v naprosté většině případů (90%) je dítě v průběhu rozvodového řízení svěřeno do výlučné péče matky, je to právě otec, který je dle soudního rozhodnutí povinen hradit výživné. Skutečnost, že výživné hradí pouze otec, bývá často odůvodňována osobní péčí rodiče, který má dítě v péči (§913 odst. 2 NOZ, dříve §85 odst. 3 ZoR) – je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Jinými slovy, výkon osobní péče může i zcela nahradit peněžní plnění.

Ustálená soudní praxe dovodila, že pokud je to matka, která má dítě ve výlučné péči a otec je povinen na výživu dítěte „přispívat“ určitou částkou, je nezbytné, aby tato částka byla splatná k rukám matky k určitému dni v měsíci. Některé soudy uvádí do 15. dne v měsíci, jiné do 5. dne v měsíci.

Čtvrtým podstatným bodem ve věci výživného je skutečnost, že peněžní plnění, ke kterému byl otec zavázán, je dle platných právních norem velmi snadné vymáhat a to i exekučně (srážky ze mzdy, obstavení účtu i majetku, apod.). Jedná se o dluh, jako každý jiný. Věřitelem je dítě, dlužníkem otec. Nezletilému dítěti bude ustanoven opatrovník, kterým je orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten, za vydatné součinnosti matky, k jejímž rukám má být výživné splatné, bude po otci velmi intenzivně vymáhat plnění soudem stanovené povinnosti.

Oblast neplacení výživného doznala za několik posledních desetiletí velmi výrazných změn a lze říci, že vymáhání dlužného výživného je paradoxně tou nejlépe propracovanou částí „rodinné politiky“ státu. Z praxe jsou známé absurdní případy, kdy jeden rozsudek kladl matce povinnost umožnit otci styk s dítětem a také otci platit k rukám matky soudem stanovené výživné. Matka neplnila tuto povinnost a dítě otci nepředávala. Otec na oplátku neplnil vyživovací povinnost a peníze matce neposílal. Oba podali k soudu návrh na výkon rozhodnutí. Soud nejprve otci uložil peněžní pokutu a následně nařídil výkon rozhodnutí a na otce uvalil exekuci. Matka však od soudu odcházela zcela nepotrestána a otec své dítě neviděl i nadále. Příkladem podobného nerovnoprávného postavení matky a otce je mediálně známý případ herečky Ivany Jirešové, která mařila styk otce s dítětem, ale soud ji za její skutek nepotrestal (zdroj: Blesk nebo K 213).

Podstatné ve věci výživného je, že se časem jaksi pozapomnělo na jeho pravý smysl, tedy na to, že náleží výhradně dítěti. Rodiče jsou v rámci své rodičovské odpovědnosti pouhými správci toho jmění, které musejí dle zákona spravovat s péčí řádného hospodáře. Pěkně řečeno, ale to je tak asi vše. Přitom je to právě ono dítě, které by mělo mít ten pomyslný „džbánek s penězi“ neustále při sobě, bez ohledu na to, zdali je zrovna s matkou anebo s otcem. Každý z rodičů by do onoho „džbánku“ měl podle svých možností a schopností měsíčně přispívat určitou částkou a podle míry své osobní péče ze „džbánku“ vybírat na potřeby dítěte. 

Skutečnost je bohužel taková, že „k rukám matky“ je v myšlení mnoha žen nadřazeno termínu „náleží dítěti“. A tak velmi často matka, soudy, OSPOD i jiné převážně feministické organizace se předhánějí v úsilí, jak co nejefektivněji na otcích vymoci ještě vyšší výživné, včetně toto dlužného, které neježe neodpovídá zákonným podmínkám pro jeho stanovení, ale také vůbec nezohledňuje, kdo o dítě skutečně osobně pečuje (matka nebo babička?) a zejména jak matka s penězi od otce nakládá. Zde je potřeba uvést, že matka nemá žádnou zákonnou povinnost předkládat otci rozpočet nákladů vynaložených na výchovu a výživu dítěte. Otec nemá možnost jakékoliv kontroly, kam jeho peníze směřuji, zdali skutečně k jeho dítěti. Pokud matka za peníze, které formou výživného získá od otce, poletí s milencem třeba na dovolenou do Egypta, nikdo ji nepokárá, nikdo ji v tom nezabrání.

Obecně lze říci, že stanovování výživného mezi rodiči je samostatnou kapitolou a není v našem platném právním řádu správně zakotveno a zejména kontrolováno (nový občanský zákoník na tom bohužel nic nemění). Domníváme se, že by výživné mělo být z právního hlediska podrobeno důkladné analýze, a to nejenom co do jeho výše, ale také kam skutečně směřuje, jak se s ním nakládá, jestli se nezneužívá druhým rodičem, jak je čerpáno, apod. Také by se při určování jeho výše měly k němu připočíst náklady na dopravu na „styk“ s dítětem, které někdy narůstají do vysokých částek, a kde se tak nějak předpokládá, že půjdou vždy k tíži otce.

Ovšem vůle zákonodárců něco s tímto problémem dělat je malá. O tom svědčí třeba i text důvodové zprávy k §913 NOZ, který naplno odhaluje zaujatost autorů (autorek) části o výživném:

„Určování výše výživného je jednou z nejméně problematických oblastí, neboť soudy tento problém umí rozhodovat, a to i v případě, že se povinný snaží různými způsoby výši výživného snížit. Stanovení striktního způsobu výpočtu výše výživného proto není ani žádoucí, takové rozhodnutí by naopak mohlo být i demotivující.“

Samozřejmě, že se jedná o pokrytectví toho nejhrubšího zrna. Všichni zainteresovaní moc dobře vědí, že opak je pravdou. Co tedy dodat? Snad jen, že země s vyspělou opatrovnickou justicí mají zákonem stanovené limity pro určení výživného.

O tom, jak je tato oblast státem neregulována vypovídají různá diskusní fóra na internetu. Tam si majetku a peněz chtivé ženy léčí své mindráky z nevydařených manželství a dožadují se návodů, jak z toho svého zlého, násilnického a darebáckého manžela vytřískat co nejvíce a potrestat ho za ty roky příkoří, které na ni páchal. V tomto úsilí jim vydatně pomáhají různé státem štědře dotované organizace a advokáti – proč by ne, je to pro ně byznys, jako každý jiný. Samozřejmě vše se děje v zájmu dítěte…

Následující odkazy jsou pro muže, aby nahlédli pod pokličku tajemství ženského myšlení, aneb jak ženy diskutují o mužích a hlavě o alimentech (sledujte pánové tu jistotu, jak jim ty peníze přece náleží):

Babinet.cz - skuhrací chlívek

OnaDnes.cz - poradna

Spravedlivý přístup k výživnému

O spravedlivém výpočtu vyživovacích povinností rodičů k dětem pojednává článek Výživné náleží dětem, nikoliv rodičům! Naleznete zde nejen souhrn aspektů ovlivňujících faktickou výši výživného, ale také podrobně rozebrané příklady ze soudní praxe.