Kapitola I.

Přinutit dítě je mnohem snazší nežli přinutit rodiče

Důsledkem absolutní nekoncepčnosti v rozhodování opatrovnících soudů jsou napjaté vztahy mezi rozvádějícími se rodiči, které ve vší brutalitě dopadají na samotné dítě. To se přitom nijak neprovinilo, má většinou rádo oba rodiče a s oběma chce být. Avšak česká justice, ba ani opatrovník, velmi často takovému dítěti nenaslouchají a konají pouze tak, aby uspokojili zájmy matky. Často se takový postup schovává za nám již známý zájem dítěte, podložený neobjektivním, zavádějícím nebo i zcela zmanipulovaným výslechem dítěte samotného (výslech malých dětí je téměř vždy prováděn v prostředí matky).


Neřešením příčin rozvratu rodiny, nedůslednou analýzou skutečného zájmu dítěte a zejména neochotou hledat toho rodiče, který je příčinou neutěšeného stavu v rodině, se dostává rodina do složité situace. Státní instituce svým ledabylým přístupem prohlubují rozvodový stres a vytvářejí mocenskou politiku mezi rodiči, kdy je jeden rodič ve svých právech nadřazován nad druhého. Matce je tak například přiznáno právo vlastnit dítě, odejít bezdůvodně ze společné domácnosti i s dítětem, manipulovat dítětem proti druhému rodiči, přisvojit si jeho myšlení i konání. Naopak druhý rodič, otec, ztrácí možnost o své dítě osobně pečovat – výchovu dítěte, v tom lepším případě, pouze sleduje z dálky – avšak není opomenuto stanovit otci povinnost hradit k rukám matky nemalé výživné. Přitom dle zákona, Ústavy, Listiny i mezinárodních dohod jsou si oba rodiče ve svých právech i povinnostech rovni. Ve skutečnosti tomu tak ale není.

Tato zjevná nespravedlnost vyhrocuje situaci mezi rodiči, kdy na její důsledky doplatí pouze a jedině dítě. V konečném důsledku a proti své vůli se dítěte samotné stává figurkou na šachovnici. Dítě je separováno od jednoho z rodičů, se kterým nemůže být, jak by si přálo. V lepším případě se s druhým rodičem pouze stýká v režimu 1x 14 dní. Dítě je přitom svědkem neustálých sporů mezi rodiči, většinou uměle vyvolávaných jedním z nich. V tom horším případě je zcela odkázáno na jednoho rodiče, kterému je vydáno na milost i nemilost. Je plně pod jeho kontrolou, a pokud ten s ním hodlá manipulovat, s pravděpodobností rovné jistotě u něj vypěstuje syndrom zavrženého rodiče.

Odmítá-li rodič respektovat rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče druhého rodiče nebo soudem garantovaný styk rodiče s dítětem, může soud nařídit výkon soudního rozhodnutí. Dítě je následně za asistence opatrovníka, exekutora a PČR násilím rodiči odebráno. Co takový zážitek pro dítě znamená, snad není třeba zdůrazňovat a to zejména za předpokladu, pokud jeden z rodičů dítě popouzí proti druhému rodiči a systematicky v něm vytváří nenávist vůči němu.


Exekuce dítěte: Dítě na obrázku je právě blahem bez sebe, neboť se koná v jeho zájmu...

Je s podivem, jak odpovědní lidé, kteří mají v popisu práce hájit práva a právem chráněné zájmy dětí (soudy a opatrovník), dokáží vyhrotit vztahy mezi rodiči až do těchto extrémů. Jak mohou s chladnou hlavou rozhodovat o exekucích dětí, těchto srdceryvných scén se aktivně účastnit a ještě situaci nazývat zájmem dítěte? Místo toho, aby stání instituce našly odvahu vymoci na obou rodičích spolupráci při výchově dítěte i po rozvodu manželství a trestali rodiče za maření této snahy, trestají dítě, když ho násilně odnímají jednomu z nich. Domnívám se, že člověk, který vyrůstal v láskyplném prostředí úplné rodiny, by po zážitku s odebíráním dítěte musel zvracet celý den. Pokud soudy a opatrovník s naprostým klidem vydávají usnesení a doporučující zprávy bez jakýchkoliv předchozích preventivních opatření, svědčí to nejen o jejich neodbornosti, ale zejména to vypovídá o naprostém chaosu, který v této oblasti panuje.

„Proč proboha trestáte děti za to, že se rodiče nedokážou domluvit a orgány veřejné moci nejsou schopny takovou dohodu na rodičích vymoci?“

Také je zarážející, že dospělí lidé něco takového vůbec dopustí. Nyní mám na mysli samotné rodiče. Ukázalo se, že většina otců se raději smíří s nastalou situací, dobrovolně se zřekne svých práv a přenechá dítě matce. Důvod je jediný, nechce své dítě vystavovat zátěži a stresu, nebo na to zkrátka nemá žaludek. Je zajímavé, že tento defenzivní postoj zastávají v naprosté většině právě otcové. Matka se bude o své dítě bít až do úplného konce. Extrémní případy pak končí tragicky – viz např. „fridexová kauza“, kdy matka vlastní dceru otráví, aby se mstila otci, nebo vražda 4 dětí v Širokém dole na Svitavsku v roce 2011 (stojí za připomenutí, že děti z předešlých vztahů byly soudem svěřeny do výlučné péče oné vražedkyně – další důkaz, že kdyby česká justice fungovala jak má, děti mohly žít!). 


Romana Zienertová – vražedkyně dvouměsíční Romanky, dvouletého Lukáška, pětileté Elišky a osmiletého Davida

Vzniká paradoxní situace, proč může být dítě v konečném důsledku „šťastnější“, bude-li vyrůstat s tím horším rodičem. Vyspělejší rodič se totiž se situací smíří a dítěti nebude působit zle. Naopak, pokud by dítě bylo svěřeno do péče onoho „lepšího“ rodiče, ten „horší“ mu nedá pokoj, bude jej neustále pronásledovat, navádět a dělat mu ze života peklo. Ze statistik U.S. DHHS dokonce vyplývá, že nejvíce jsou ohroženy děti, které byly svěřeny do výlučné péče jednoho rodiče, konkrétně matky, která si najde nového partnera, jenž je dítěti otčímem (prosím nezaměňovat s otcem). Jak vidno, preferování jednoho rodiče za každou cenu, může vést i k velikým tragédiím.

Posuďte sami dva příběhy slavných osobností: 


Zdeněk Chlopčík, jeho bývalá žena a dnes již dospělá dcera Andrea

Otcové zkrátka nemají na vybranu

Jsou mezi dvěma mlýnskými kameny. Buďto budou „moudřejší“ a raději nechají dítě v péči matky, i když jsou přesvědčeni, že je špatná, než aby dítě vystavovali traumatizujícím zážitkům a stresovým situacím. Následkem bude, že nebudou moci dítě vychovávat a to na ně do dospělosti zapomene. Anebo se o dítě budou prát se všemi výše uvedenými negativními důsledky. A to všechno proto, že státní instituce k tomu určené (soudy i opatrovník) nekonají nebo konají pomalu, nekoncepčně a chaoticky. Nepředcházejí situaci, naopak ji vždy pouze „hasí“. Na druhé straně není možné před těmito skutečnostmi strkat hlavu do písku, ale hlasitě protestovat a snažit se všemožně o nápravu.



Kapitola II.

Odebírání dětí rodičům – „akce Norsko“

Podobným nešvarem je odebírání dětí při podezření na domácí násilí, sexuální zneužívání, či týrání. Viz známé kauzy poslední doby ze zahraničí, kdy českým rodičům byly soudně odebrány malé děti na návrh tamních sociálních úřadů (Velká Británie, Norsko). Děti byly dány „na převýchovu“ pěstounům. Přitom se nelze ubránit dojmu, že se v obou případech až podezřele pospíchalo s adopcí, která by celý proces odcizení od biologických rodičů úředně a nevratně stvrdila.

Případ Michálková versus Norsko (sourozenci Daniel (6) a David (2))

V Británii stačí podezření a rodiče mohou nenávratně přijít o děti

Je smutné, že ani v jednom z mediálních případů nezazněly argumenty, které by takové necitlivé až kruté zacházení s dětmi ospravedlňovaly. Vše je zahaleno hradbou mlčení, byrokratickou neprostupností a do nekonečna omílaným zájmem dítěte. Musíme se ale vážně ptát, zdali pouhé podezření na nesoulad v rodině je schopné vyvážit krutý zásah do osobnostní integrity dítěte způsobený násilným vytržením z domácího prostředí a dlouhodobým odloučením od rodičů. A to vše bez viditelných známek skutečného týrání a proti vůli samotných dětí.


Eva Michálková se synem Davidem

Zoufalá snaha odpovědných orgánů obhájit před veřejností své konání je úsměvná. Při racionální úvaze lze jen stěží přijmout důvody založené na „nezvyklých“ výchovných metodách rodičů (plácnutí přes zadek), popř. na údajném pozorování dětí v mateřské školce, jak dávají panenkám pusinky nebo se jich dotýkají na intimních místech.

Násilný únos dítěte z kolektivu kamarádů v mateřské školce, jeho transport neznámo kam, dlouhodobé odloučení od nejbližších, přítomnost cizích lidí, kterým dítě svým vzrůstem nesahá ani po pás, to vše musí být pro dítě takovým stresem, který si lze jen těžko představit. Domnívám se, že i mnohý dospělý by situaci neustál. A aby toho nebylo málo, sourozenci jsou proti své vůli rozděleni a několik let se spolu neuvidí.

Příběh ale nekončí. Následuje výslech, kdy má dítě odpovídat na sugestivní otázky záměrně namířené proti rodičům ve snaze utvrdit se v původní domněnce o zneužívání a týrání. Bezmoc a beznaděj způsobí, že dítě v této situaci napovídá komukoliv cokoliv, jen aby mohlo jít domů ke svým rodičům. A toto je dětem i falešně slibováno, budou-li „spolupracovat“, tedy udávat své rodiče. Vystrašená dětská dušička však netuší, že je to past, že čím více bude vyslýchajícím po vůli, tím se pro něj situace zhorší. Je také známý fakt, že děti podvědomě vnímají negativní atmosféru ve svém okolí jako své provinění - nejsou s rodiči, protože nebyly hodné, neposlouchaly, rodiče je už nemají rádi, když nepřicházejí apod.

Nemusíme mít doktorát z psychologie, abychom odhadli, že takové prožitky se hluboce zaryjí do křehké dětské dušičky. Dlouhodobá deprivace je zvláště u dětí živnou půdou pro nevratné poruchy osobnosti, které následně ovlivňují celý jejich život (neuroticismus a z něj plynoucí strachy a úzkosti, nebo naopak citová otupělost a agrese). Emoční strádání, podpořené několikaletou ztrátou kontaktu s maminkou, tatínkem, sourozenci i prarodiči, způsobí doživotní trauma, snad srovnatelné s osudy dětí z Lidic a Ležáků za 2. světové války – z dějepisu víme, že malé děti byly poslány na převýchovu a poněmčení.


Nelze se ubránit dojmu, že necitlivé chování sociálních úřadů k dětem je s chováním nacistické ideologie velmi podobné. I zde je patrná snaha trýznitelů o zpřetrhání citových vazeb k původní rodině, které má vést k trvalému odcizení. Jsou zakázány tělesné kontakty mezi biologickými rodiči a dětmi, je zakázáno oslovování maminko a tatínku, je zakázáno připomínat dítěti cokoliv, co se událo před jeho odebráním, je zakázáno hovořit s dětmi mateřštinou, apod. V čem je rozdíl?

Ale zpět do české kotliny, abychom nepropadli falešnému dojmu, že uvedené praktiky se týkají pouze zemí nám vzdálených. Jako příklad za všechny uveďme čerstvý případ, kdy horlivá logopedka získala klamné podezření, že otec sexuálně zneužívá pětiletou dcerku Lucinku. Všeho se okamžitě chopily slepičky z OSPOD a na jejich návrh husička soudkyně ochotně a bez důkazů vydala předběžné opatření, kterým otce vyloučila ze společné domácnosti i výchovy Lucinky a její tříleté sestřičky. Děti byly předběžně svěřeny do péče matčiných příbuzných. Vše začala šetřit policie. Od té doby Lucinka prochází martyriem psychologických výslechů a lékařských vyšetření, např. na neporušenost panenské blány. Obvinění se neprokázala, ovšem mezitím otec situaci neunes a oběsil se. Šéfka sociálního odboru Městského úřadu v Klatovech se však nenechala vyvést z rovnováhy a celou kauzu suše okomentovala slovy: „Jako orgán sociálněprávní ochrany dětí musíme hájit především jejich zájmy, aby se jim nedělo nějaké příkoří.“ Ani náznak studu a sebereflexe za tendenčně zabarvený návrh k soudu, kde byl otec vylíčen jako možný vyvrhel. Jen by mě zajímalo, kdo bude teď dětem dělat tátu.

K odebrání dětí s tragickými následky stačilo, že si logopedka zahrála na psycholožku

STŘEPINY: Případ údajného zneužívání dcery otcem, který pak spáchal sebevraždu


Ať už je skutečná pravda kdekoliv, je třeba se opět ptát: „Proč jsou děti trestány za provinění rodičů? Proč stát pod pohrůžkou represe nedohlédne na výchovné kompetence rodičů? A provinili se rodiče vůbec?“ Vše se děje v zájmu dítěte! Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.


Literatura:

Mgr. Václav Klaus ml., pedagog: KOMENTÁŘ: Co s norskou velvyslankyní?

JUDr. Stanislav Křeček, zástupce ombudsmana: Odmítněme státní výklad rodinného práva!