„Stát investuje nemalé finanční prostředky k nalezení náhradní rodinné péče pro děti bez vlastních rodičů. Když ovšem má dítě oba rodiče, ten samý stát zcela systematicky jednoho rodiče z výchovy dítěte eliminuje. Stát paušálně vytváří takové prostředí, kde jeden z rodičů nemá možnost o své dítě osobně pečovat.“
Model opatrovnických soudů číslo I. – „Dítě patří matce!”
Současná soudní praxe využívá z 90% model porozvodového uspořádání, který můžeme směle nazvat „Dítě patří matce, otci náleží hradit výživné“. Jedná se o přístup soudce, většinou ale soudkyně, který předpokládá, že matka je od přírody tím vhodnějším a lepším výchovným subjektem, nežli otec. Důsledkem takového přístupu je, že dítě je svěřeno do výlučné péče matky, bez ohledu na výchovné kompetence obou rodičů a bez ohledu na zákonem garantovanou rovnost rodičů při výchově dítěte. Následně je otci stanovena povinnost hradit k rukám matky příspěvek na výživu dítěte (někdy i 100% všech výdajů dítěte u matky) a pokud se otec domáhá kontaktu s dítěte, potom i tzv. styk v rozsahu standardním, tedy jeden neúplný víkend jednou za 14 dní (od soboty – do neděle).
„Stát zcela úmyslně prohlubuje propast mezi mužem a ženou, když otce dítěte vědomě staví do role chodící peněženky, příležitostného stykače a taxikáře.“
Otcům jsou děti svěřovány do výlučné péče jen v případě nepřítomnosti matky nebo její neschopnosti a nezájmu se o děti řádně postarat (alkoholička, feťačka,…). To znamená, že pokud jsou oba rodiče stejně kvalitní, mají stejný pozitivní vztah k dítěti, dítě vykazuje silný citový vztah k oběma rodičům, rodiče mají stejné sociální i ekonomické zázemí a srovnatelné výchovné předpoklady, jsou děti svěřovány přednostně matkám, a to často i v případech, kdy otec vychází ze srovnání lépe.
Soud v odůvodnění svého rozhodnutí často s radostí využívá všech skutečnosti, které svědčí pro takovéto uspořádání a vše co odporuje této představě, v tichosti překročí. To se děje zcela bez jakékoliv aplikace platného právního rámce, zejména zákona o rodině, popř. bez zohlednění základních práv a svobod plynoucích z Ústavy či Listiny. Uvedený „standardní postup“ totiž nevyžaduje od soudce / soudkyně jakoukoliv míru odvahy, neboť tento „zavedený systém“ si vždy daný soudce / soudkyně obhájí. Využije k tomu tzv. zájem dítěte, který, jak jsme si řekli v rubrice Úprava poměrů nezletilých dětí, je pojmem neurčitým, který připouští řadu výkladů a slouží jako berlička k obhájení zájmů všech zainteresovaných stran (soudu, matky i opatrovníka). Co na tom sejde, že porozvodové uspořádání formou výlučné péče matky je ve své podstatě pro výchovu dítěte to nejméně vhodné a v mnoha případech i nefunkční. Děti ve svém důsledku emočně vydírá, drastickým způsobem je nutí vyrovnat se s rozpadem rodiny, vystavuje je citovému strádání a stresu, ohrožuje jejich přirozený vývoj syndromem zavrženého rodiče, způsobuje sociální i emoční stagnaci, násilně je zbavuje výchovného přístupu biologického otce, který je pro úspěšné začlenění se do společnosti nezbytný a tento handicap následně děti provází celý život v partnerských i jiných vztazích. O všech důsledcích, které takovéto uspořádání má se blíže zmiňujeme v kapitole Důsledky výlučné péče jednoho rodiče.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro ČT:
"Stále přetrvává v té soudní judikatuře taková pověra, že tím vhodnějším a lepším pro výchovu, zejména dětí útlého věku, je zásadně matka. Zákon a mezinárodní úmluvy však říkají něco jiného. Říkají: Oba rodiče mají stejná rodičovská práva, jsou si rovni. Není možné jednoho z nich, dokonce jenom kvůli pohlaví, preferovat."
Rozsudek má většinou tuto podobu:
- rozhodnutím soudu se dítě svěřuje do výchovy matky,
- otci bylo stanoveno výživné ve výši cca. 1/6 čistého měsíčního příjmu,
- otci bylo stanoveno dlužné výživné po dobu, co matka utekla od otce a nebo matka tvrdí, že otec na dítě „neplatil“,
- otec je oprávněn se s dítětem stýkat každý lichý / sudý víkend v roce v rozsahu So – Ne (výjimečně v tzv. rozšířeném styku Pá - Ne –> vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině).
Příklad typického rozsudku modelu „Dítě patří matce“:
Poznámky:
- Jedná se v podstatě o zažité patriarchální uspořádání (patriarchální rodinu), kdy žena vychovává dítě a muž ho zaopatřuje po finanční stránce. Paradoxně právě soudy by měly prosazovat svými rozsudky rovnoprávnost mezi pohlavími, tak jak jim to ukládá Ústava i zákony této země, ale praxe jak vidno je zcela jiná.
- Pokud má matka mimořádné výdaje, soud zvažuje plošné zvýšení výživného, popř. uhrazení dlužného výživného za období 3 roky zpětně.
- Pokud má otec výdaje, když je dítě přes víkend u něj, soud tohle nezohlední, platí cca.1/6 svých příjmů, a to i v případě, kdyby s dítětem nechtěl být. Otec je povinen hradit k rukám matky soudem stanovenou výši výživného bez ohledu na to, zdali s dítětem je a má s ním i výdaje a nebo s ním není a nebo nechtíce být.
- Stejně tak soud nezohlední náklady otce na dopravu za dětmi, i kdyby dosahovaly několika tisíc korun za měsíc. Platí dogma, že je to právě otec, který VŽDY hradí dopravu za dítětem – ustálená praxe (žádným zákonem nepodložená). Toto platí i v případě, že je to právě matka, která se odstěhovala od otce a tuto situaci svým konáním de facto způsobila.
- Matka se může u soudu domáhat neplacení výživného k jejím rukám, žádat výkon rozhodnutí formou srážek ze mzdy otce, exekuci, či trestní stíhání otce za maření výkonu úředního rozhodnutí (§337 tr.z.) a zanedbání povinné výživy (§196 tr.z.).
- Matka však nemá jakoukoliv zákonnou povinnost komukoliv dokládat, jakým způsobem hospodaří se svěřenými prostředky. Otec je v roli „chodící peněženky“, kdy nemá jakoukoliv možnost kontroly, zdali se jeho peníze skutečně dostanou potřebnému dítěti. A to i přesto, že dle ZoR nebyl zbaven práv a povinností vyplívající z rodičovské zodpovědnosti.
Pohled nepoučeného otce
„Takový podraz, jaký udělá ženská spontánně sama od sebe,
chlap v životě nevymyslí.“
Každému muži, který přišel do styku s opatrovnickým systémem v České republice, se dostane nenahraditelné a zároveň skličující zkušenosti. Soudkyně, sociální pracovnice, advokátky, soudní znalkyně podvědomě nechtějí, aby otcové vychovávali své děti, nebo aby se na výchově dětí jakkoliv podíleli. Otec – muž je pro tyto „dámy“ ze své podstaty nebezpečím, ohrožením, nebo jen konkurencí, se kterou se neumějí vnitřně srovnat. Právní mluvou bychom řekli, že soudce / soudkyně je zaujatá, podjatá, zkrátka není nestranná a nezávislá, nezohledňuje stejnou měrnou prává obou znesvářených stran. Získaná zkušenost je pro spořádaného občana, muže a otce dětí, neuvěřitelná. Avšak právě tato drsná realita soudního sporu, kde si matka postaví hlavu, obnažuje strašlivé zjištění o stavu naší justice ve věcech péče o nezletilé děti.
Muži obecně mají nižší sociální inteligenci nežli ženy. Příroda jim velí argumentovat logikou, snaží se vše vysvětlit, ke všemu se vyjádřit, urovnat spor, zdůvodnit si konání protistrany i soudu, vyvrátit to či ono křivé nařčení, apod. To však v tomto systému naprosto selhává. Matka je se svými rádkyněmi vždy o krok napřed, neboť nehraje fair play. Zcela otevřeně využívá všech možných i nemožných prostředků k dosažení svého. Běžným folklórem jsou lži, intriky, fabulace, křivá obvinění otce z útisku, násilí, sexuálního zneužívání matky i dětí. Otec se nejprve dovolává pomoci státních institucí, ve které vkládá svoji naivní důvěru. Až později se mu dostává hořkého zjištění, že vše je předem připraveno, že ať bude argumentovat čímkoliv, na stavu věci nic nezmění. Otci až následně dochází brutalita a propracovanost celého systému zfeminizované opatrovnické justice. Otec nemá šanci tomuto tlaku vzdorovat.
Všechny státní i polostátní instituce považují za správné, pokud dítě vychovává matka, otci je uloženo výživné, a nejlépe bude, když otec zmizí z dohledu dítěte natrvalo. Celé soudní řízení se pak věnuje tomu, zdůvodnit, proč soud svěřil dítě do péče matky, proč stanovil otci vysoké výživné, proč se soud ani nenamáhal garantovat otci alespoň styk s dítětem a proč otce připravil o majetek, který shromažďoval mezitím, co mu byla matka nevěrná. Soud tak předběžným opatřením svěří dítě do péče matky, aby za rok konstatoval, že si dítě u matky zvyklo, a proto u ní zůstane natrvalo. Soud žádá po zaměstnavateli otce přehled příjmů zpětně do minulosti ve snaze zalézt ojedinělou prémii, která odůvodňuje plošné zvýšení výživného (u matky se spokojí s dobou mnohem kratší, neboť už předem ví, že matce výživné stanoveno nebude). U osob podnikajících si soud vymýšlí hypotetické konstrukce, že otec by si mohl vydělat tolik a tolik peněz, kdyby chtěl. Co na tom, že o podnikání, ekonomické situaci a marketinku soudkyně nevědí vůbec nic. Sociální pracovnice odůvodní výlučnou péči matky tím, že vztah mezi rodiči je konfliktní a dítě je u matky spokojené. Kdo záměrně vyvolává konfliktní stav, se neřeší, stejně tak, že dítě je úplně stejně spokojené i u otce. Kdo rozvrátil rodinu, kdo dítě vytrhl ze stabilního prostředí úplné rodiny, kdo dítě unesl, kdo ho programuje proti druhému rodiči a kdo koho křivě obviňuje, se s lehkostí přehlíží.
Drsný, ale o to pravdivější pohled na průběh rozvodového řízení přinášíme ZDE. Z propracovanosti opatrovnického řízení, o kterém nemá nepoučený laik ani páru, jde až mráz po zádech.
Pohled poučeného otce
Takový typický průběh opatrovnického sporu v režimu „Dítě patří matce“ je k přečtení ZDE.
Pasti, které číhají na otce v rozvodovém řízení, naleznete ZDE.