Kde jsi táto?

„Dítě má oba rodiče. Oba rodiče mají k dítěti specifickou roli.
Některé matky se domnívají, že otec je jakási jejich náhražka, že je to nedokonale fungující matka. Otec prostě není matka. Otec je otec, matka je matka.
Jejich chování vůči dítěti je nezastupitelné, specifické a pro dítě životně potřebné.“

Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc.
významná česká psycholožka

Výchovu můžeme definovat jako cílevědomé, plánovité, systematické a všestranné konání směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Výchova je celoživotní působení na procesy lidského chování, učení a začlenění člověka do společnosti. Výchova je zprostředkování znalostí, dovedností a postojů, které jsou přítomny v dané společnosti a které jsou pokládány za důležité k předání dalším generacím. Různé aspekty výchovy byly v čase ovlivněny zejména kulturními podmínkami a odlišnými koncepcemi chápání člověka ve společnosti.

Formy výchovy

Výchovné působení rodiče na dítě může nabývat různých forem závislých zejména na osobnosti rodiče [zdroj]:

• Demokratická neboli harmonická výchova

Vyznačuje se prvky demokracie a pochopení. Ve vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným existují jasně daná pravidla, která jsou přiměřeně kontrolována. Děti se učí komunikaci na intelektuální i sociální úrovni, přiměřené jejich věku a schopnostem. Je očekávaná diskuze mezi všemi subjekty výchovy o většině rozhodnutí.

• Autoritářská výchova

Vyznačuje se přísným dodržováním příkazů rodičů. Rodiče jsou nároční, kontrolují a prosazují svoji moc bez ohledu na názor dítěte. V tomto typu výchovy je silně akcentovaná komunikace směrem vychovatel – vychovávaný.

• Liberální výchova

Je charakterizována benevolentností vychovatelů, kteří kladou malé požadavky na dítě. Dále nižším stupněm kontroly a sociální zodpovědnosti.

• Zanedbaná výchova

Nedbalost rodičů o děti. Rodiče se starají o svoje aktivity a ne o to, jak se jejich dítě učí, s kým se stýká, co dělá ve svém volném čase apod.

• Nadměrně ochranářská výchova (hyperprotektivita)

Tak zvaná „opičí láska“. Představuje nadměrnou starostlivost rodiče o dítě. Rodiče dělají všechno „jen pro dobro dítěte“. Přání dítěte je jim často rozkazem.

• Disharmonická výchova

Vyznačuje se rozporuplností. Případ, kdy jsou rodičovské reakce mařené momentálními popudy a náladami samotných rodičů. Neexistují jednotná a jasná výchovná pravidla.

Bylo prokázáno, že k dosažení nejvyšší míry oddanosti vychovávaného k vychovateli je vhodné použít kombinaci autoritativní a nadměrné ochranářské výchovy, tedy známého přístupu „cukru a biče“. Kombinace přísnosti a laskavosti, formou trestu a odměn za dobře odvedenou práci, je označována za manipulativní chování. Jedná o nebezpečné působení bez prvků demokracie s cílem zcela si podrobit vychovávaného. V rodině má tento druh výchovy na dítě destruktivní vliv. Snižuje důvěru dítěte v sebe sama, potlačuje jeho svobodu myšlení, cítění i možnost samostatného rozhodování. Tato forma výchovy je často používána méně vyzrálými rodiči, kteří se domnívají, že dítě je třeba vychovat ke 100% poslušnosti, a to nejen po stránce fyzické, ale i duševní. Rodiče tak často jednají na základě své vlastní deformované výchovy. Viz také tzv. operantní podmiňování.

V rodině by měl vždy vítězit harmonický přístup a demokracie s jistými prvky liberálnosti (jak se říká „netlačit na pilu“).

Role matky při výchově dítěte – láska mateřská

Matka miluje své dítě od prvního okamžiku, v podstatě od jeho početí. Matka je prvním člověkem, k němuž si dítě vytváří citový vztah a to už i v těhotenství. Mateřská láska je láska matky ke svému dítěti. Je to láska nesobecká – matka nechá dítě odejít v dospělosti a přeje si, aby bylo samostatnou bytostí. Mateřská láska je láska nepodmíněná – matka miluje dítě za všech okolností, takové jaké je.

Matky mluví více, více dětem naslouchají, více porozumí jejím potřebám, neboť jsou to ženy. Jejich výchovné role jsou založeny na péči o dítě, obstarávání základních životních potřeb, socializaci, budování pocitu jistoty a bezpečí. Řídí především citový svět dětí, např. jejich zacházení s negativními emocemi (smutek, strach) – to lze označit jako nepostradatelné pro pozdější sociální chování dítěte. Matky jsou více didaktické, tedy mají vrozenou snahu vyučovat, poučovat, usměrňovat vývoj člověka -> dítěte -> později i partnera. Hrají si spíše konvenčně (paci-paci-pacičky).

Role otce při výchově dítěte – láska otcovská

Otcovská láska je podmíněná. Otec miluje dítě za určitých podmínek, které jsou důležité pro rozvoj dítěte (dobré známky, nekrade). Tento typ lásky začíná nabírat na intenzitě mezi 6 – 7 rokem života dítěte a je pro jeho vývoj velmi důležitý – tahá jej dopředu. Otec je autoritou myšlení a budoucího uplatnění ve společnosti.

Otcové vymýšlejí nové hry, jsou podnětnější, náročnější. Dávají dětem více podnětů a více od nich vyžadují. Jejich komunikace s dítětem je komplikovanější, tím aktivizují dítě a nutí ho porozumět, reagovat. Ve výzkumu dvou a půlletých dětí se ukázalo, že dvě třetiny z nich mají raději za kamaráda na hraní otce.

Muži ovlivňují vývoj dítěte směrem k okolnímu prostředí, podporují všechno, co dítě připravuje na konfrontaci s nástrahami okolního světa. Otcové jsou obratní odborníci v podněcování dítěte ke zvídavosti a vytrvalosti. Více než matky je povzbuzují v poznání nového, dosud nepoznaného. Učí malé děti zůstat i přes zklamání u učení (otcové posadí dítě opět na kolo, poté co spadlo).

Vzájemné působení maminky a tatínka

Mateřskou láskou může milovat i muž a naopak otcovskou i žena. Pro rovnoměrný a zdárný vývoj dítěte je velmi důležité, aby se dítě setkalo s oběma typy lásky, s oběma výchovnými přístupy.

Často se uvádí, že matka je od přírody více uzpůsobena k výchově dítěte, zejména předškolního věku, že žena by měla být tím dominantním prvkem při výchově dítěte, ona by měla mít konečné a rozhodující slovo, ona by měla být tím, kdo určuje linii výchovy. Poslední sociologické výzkumy, odhlédneme-li od zdravého selského rozumu, který totéž zná již několik staletí, však ukazují něco naprosto jiného.

Otcové využívají výrazně větší podíl svého času k různým zájmovým aktivitám než matky (hry, sport, výlety), ke kterým často zapojují i své děti. Je to logické, neboť otec je muž – hráč. Nutno dodat, že čím více se otec věnuje hrám, tím méně mu může zbývat času na ostatní činnosti, např. na domácí práce. Proto ta častá ženská výčitka: „Dva roky nevěděl, že má dceru, kterou jsem já vypiplala, a on teď chce slíznout smetanu!“ Ovšem ta zjevná nespravedlnost vůči ženě, je na druhé straně požehnáním pro dítě. Tátové si zkrátka hrají jinak – překvapivěji, nepředvídatelněji, vyzývavěji, a právě to rozhodným způsobem příznivě ovlivňuje dítě. Na druhé straně je neocenitelná vůle a trpělivost matek obstarat dítě po stránce základních potřeb – papání, spinkání, čurání, kakání, smrkání, atd… (omlouvám se, ale nevím jak to napsat jinak a přitom stejně výstižně).

A co na to věda?

Citujme např. výsledky výzkumu prováděného na půdě kalifornské univerzity v USA pod vedením prof. Ross D. Parka. Ty dokonce ukázaly, že otec naváže k dítěti ihned po porodu velmi silné citové vazby, stejně tak jako matka, a je i stejně od přírody nadaný zacházet s dítětem. Pouze se na své dítě otcové usmívají méně často než matky, ovšem ženy se smějí obecně častěji nežli muži během celého svého života. Také dětský pláč způsobuje u otců, stejně tak jako u matek, zvýšený tep, krevní tlak i teplotu kůže, zatímco u usmívajícího se dítěte zůstávají tyto indikátory emočního prožitku beze změny.

Prof. Michael Lamb, Ph.D. z univerzity v Cambridge ve Velké Británii ve svých pracích dokonce prohlásil:

„S výjimkou kojení neexistuje žádná známka toho, že by byly ženy předurčeny být lepším rodičem. Ne biologické příkazy, ale sociální zvyklosti způsobují tradiční dělení rodičovské zodpovědnosti.“

Obdobný výzkum jako předchozí dva pánové prováděla i význačná česká psycholožka prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc. na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Provedené výzkumy zpochybnily zažitý názor, že matka hraje do tří let věku dítěte klíčovou roli. Paní profesorka podkresluje zjištěné výsledky pozorováním kojence v plaveckém bazénu, když je v přítomnosti matky a nebo otce. Na rozdíl od matky, která si dítě otočí obličejem k sobě, otec udělá pravý opak. Intuitivně trénuje potomka a učí ho obstát v kontaktu s okolním světem.

V rámci Dne vědy 2012 se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy uskutečnila přednáška paní Prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc. v dnešní době s poněkud kacířským názvem: „Dítě nepotřebuje tátu nebo mámu, ale rodiče.“ Zaposlouchejte se do slov paní profesorky, která velmi přitažlivých způsobem popisuje výchovné přístupy otce i matky a dokládá to mnoha pozorováními z praxe.

Malou kaňkou na kráse snad může být odpověď paní profesorky na otázku ohledně střídavé výchovy na konci záznamu. Její odpověď bohužel ukazuje jediné, že paní profesorka není pouze vědeckým pracovníkem, ale je také pouhým člověkem – ženou. Její odpověď jakoby zcela opomíjela slova, která předchozích 40 minut pronášela. Na základě svých osobních zkušeností se uchýlila ke zcela subjektivnímu názoru, který zobecnila k odmítnutí střídavé výchovy do 8 let věku dítěte, čímž se v podstatě postavila za výlučnou péči jednoho rodiče – matky – a jednou větou tak zpětně popřela výsledky svých výzkumů. Poněkud komické. No, nic naplat, budeme si muset od paní profesorky počkat na další vědecké práce podložené zkoumáním, tentokrát na téma střídavá výchova versus výlučná péče jednoho rodiče. I přes toto, řekněme nedorozumění, se autoři těchto stránek hluboce sklánějí před takovými ženami jakými je právě prof. Šulová.

Prof. Šulová byla pozvána na jaře roku 2012 do České televize do pořadu Tah dámou, kde populární formou představila veřejnosti výsledky své dlouholeté vědecké práce:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10315089302-tah-damou/212411058160013/

Role otce a matky v domácnosti

„Přístup muže k domácnosti a k výchově dětí vždy závisí na ochotě ženy přijmout rodinné a výchovné kompetence muže jako jí rovnocenné.“

Často slýcháme dialog dvou nespokojených žen v manželství: „Ten můj mě s ničím nepomůže, na všechno jsem sama, na děti, na domácnost, zkrátka na všechno.“

Ženy již rozvedené a nebo ženy dosud marně hledající muže, kterého by okouzlily, většinou odpoví takto: „Tak se s ním rozveď! Co ti v tom brání?“

K překvapení všech bylo zjištěno, že míra angažovanosti muže v domácnosti a nebo při výchově dítě je přímo úměrná ochotě ženy přijmout muže za sobě rovného. Rozhodující pro úspěšně fungující rodinu je vyzrálost ženy a její schopnost akceptovat muže jako součást rodiny a otce společného dítěte. Pokud je žena postižena matriarchální výchovou a neuznává standardní rozdělení rolí v domácnosti, často na aktivitu muže reaguje slovy:

„Co tady zacláníš! Kdyby ses raději zajímal, proč máme prázdnou ledničku. Běž raději vynést odpadky!“

Těmito slovy dává žena muži jasně najevo, že v kuchyni je „pánem“ ona, že zřejmě lednička nedisponuje potravinami, které by ona tam chtěla mít, ale není schopna to říci partnerovi přímo, pouze formou výčitek. Muž však této skryté řeči ženy velmi často neporozumí, stáhne se do ústraní a nedělá „nic“. A to i tehdy pokud je sám o své šikovnosti zcela přesvědčen – není-li to jeho ženou akceptováno, nemůže jí to ani dokázat. Ona o to, ale stejně nestojí. Role rozdává ona, nikoliv partner.

Prof. Ross D. Parke tuto kapitolu uzavírá slovy: „Otcové jsou zapojení tak dalece, jak to jen žena dovolí.“

Ukázka z filmu Slavnosti sněženek (komedie, Československo, 1983).

Závěr

Lze uzavřít, že otcové a matky mají od přírody vrozené předpoklady k výchově dítěte (tzv. intuitivní rodičovství). Každý z rodičů využívá svých výchovných schopností takovým způsobem, jak je to pro něj samotného přirozené (geneticky, i pod vlivem vlastní výchovy). Otec a matka ovlivňují různé aspekty dětského vývoje, každý z nich k tomu využívá rozdílných schopností, a to je také důvod, proč oba dva bydlí v tom pomyslném „dětském vesmíru“ třeba i v rozdílných galaxiích.

Odlišné výchovné přístupy matky a otce není možné nazývat závadným projevem v rodině, jak se nám snaží někteří „odborníci“ a zejména „odbornice“ pod záštitou různých státních i polostátních institucí podsouvat ve výchovných zprávách, znaleckých posudcích, nebo ještě hůře v odůvodnění svých rozsudků, nýbrž se jedná o dvě strany téže mince.

Výchovné role obou rodičů se nezastupují, ale vhodně se doplňují. Teprve vzájemné působení maminky a tatínka je způsobilé vytvořit úplný a kvalitní výchovný celek. Naproti tomu unifikovaný výchovný přístup rodičů by naznačoval jediné, a to, že jeden z rodičů buď neplní řádně svoji výchovnou roli a nebo je při výchově dítěte zbytečný – „K čemu dva, když stačí jeden?“.

Důležité je, aby se rodiče tolerovali, respektovali a vzájemně se ve svých výchovných přístupech podporovali. Vzájemné respektování výchovných rolí signalizuje zralost rodičů a způsobilost dítě vychovávat a také přiznává skutečnost, že na vzniku dítěte se podíleli oba rodiče. Opačný přístup značí problematickou osobnost rodiče, jeho nedospělost a nevyzrálost.

Komplementarita rodičovských postav dle prof. Šulové:

• Oba rodiče plní vůči dítěti specifický úkol.
• Mateřská a otcovská role jsou vzájemně komplementární (doplňují se).
• Mateřská a otcovská role jsou vzájemně vůči dítěti nezastupitelné (nezastupují se).
• Nelze rozhodnout, kdo je pro dítě a jeho zdravý psychický vývoj významnější rodičovskou postavou…