Syndrom zavrženého rodiče poprvé použil americký dětský psychiatr Prof. Dr. Richard A. Gardner (1931–2003) na počátku 80. let 20. století. V literatuře ho také nalezneme pod zkratkou PAS, která vychází z anglického názvu Parental Alienation Syndrome. V české literatuře se ustálila zkratka SZR.


Vyskytuje se především u dětí, které byly svědky vleklých soudních sporů o opatrovnictví mezi rodiči. Gardner SZR definoval jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně odmítá, až systematicky nenávidí, jednoho z rodičů. Jeho příčinu viděl v kombinaci dvou faktorů – jednak v manipulaci dítěte jedním z rodičů (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu manželství) a také jako vlastní pokusy dítěte pomlouvat druhého rodiče za účelem nevědomé snahy přijmout postoje i způsob chování toho rodiče, se kterým tráví většinu svého času.

Riziko ohrožení SZR je nejvyšší právě při výlučné péči jednoho rodiče, kdy dítě nemá možnost vzdorovat vlivu toho rodiče, se kterým je v těsném kontaktu. Tento rodič dítě přímo i nepřímo, vědomě i nevědomky formou prosazování svých postojů a názorů „programuje“ a nutí přiklonit se za každou cenu na jeho stranu. Svobodný názor dítěte je potlačován. V rámci adaptace dítěte na nové prostředí a vlivem pudu sebezáchovy přejímá dítě názory a postoje onoho jediného rodiče. Pokud ten hovoří o druhém rodiči negativně, dítě nemá možnost si tyto informace ověřit a za nějakou dobu je chtě nechtě přijímá za své.

Syndromem zavrženého rodiče se velmi intenzivně zabýval i význačný český psycholog PhDr. Eduard Bakalář, CSc., který je mimochodem také autorem českého překladu tohoto termínu. Doktor Bakalář rozdělil plánovité vytěsňování otce ze života dítěte do několika skupin:

  • Málo kontaktů dítěte s otcem:
„Rozsah rodinných činností je koncipován tak, aby dítě mělo jen málo kontaktů s otcem, a to proto, aby dítě nemohlo z vlastní zkušenosti korigovat nepravdivé informace. Vzpomeňme na totalitní praktiky zákona styku s cizinou a omezení informací odtud. I když matky mají na děti v průměru více času než otcové (od těch se očekává nějaký výdělek navíc), mnohé nezralé matky jsou s dětmi – v rámci vytěsňovacího programu – až do svého vyčerpání, jen aby zabránily jejich širšímu kontaktu s otcem. Dítě je tak kráceno o prožitek triangulární rodinné mikrosociety, místo něj žije převážně ve zdeformovaném duálním vztahu s matkou. Mužský svět se stává cizím a v podání matky často nepřátelským prostorem.“
  • Průběžný tok informací od matky k dítěti včetně hodnocení dalších osob a jejich kategorizace:
„Postava otce je komentována v negativním světle. Dítěti jsou opakována skutečná nebo i fiktivní pochybení otce, jeho nedostatky jsou zveličovány stejně jako nedostatky jeho rodičů. Má také pochybné přátele, zaměstnání, kolegy. O zajímavých aspektech otcova zaměstnání či koníčků nepadne zmínka stejně jako o jeho úspěších. Cokoli, co s otcem nějak souvisí, je v lepším případě průběžně ignorováno, v horším devalvováno.“
  • Vytváření postojů dítěte, jeho emočních reakcí, jeho přátelství a spojenectví s dalšími osobami::

„Tak např. otec je hodnocen pouze z utilitárního hlediska: „Měl něco přinést, ale nepřinesl to, měl něco zařídit, sice mu to vyšlo, ale měl jen víc štěstí než rozumu.“ V psychice dětí je upevňována role otce jako zaopatřovatele (celkem nevalného) a často i dehumanizovaného robota. Dochází k úplné absenci pozitivního hodnocení lidských stránek otce. Patří sem i vmanipulování otce do role trestajícího rodiče, a tím i vyvolávání strachu z něho: „Počkej, až přijde táta domů!“


„Samozřejmě u takových matek dochází i k omezení a někdy i absenci kladných citových projevů, uznání, porozumění, respektu, pochvaly, lásky vůči manželovi. Tedy žádné povzbuzení, pohlazení, poděkování, políbení. Dokonce i v momentech, kdy by si takový projev tatínek zasloužil na 100 %, citově nezralá maminka jej nedokáže poskytnout. Tím vzniká dětem veliká újma; nevidí láskyplné chování a nemají-li takový model, nemohou se tak ani chovat v dospělosti ke svým partnerům, manželům. Jejich vztahy pak podle toho vypadají."


„Později může přijít těžší kalibr. Dítě slyší: „Trpěla jsem, tvůj otec mě ponižoval, ubližoval mi, bil mě. Nedával nám penízky, nemohla jsem ti koupit věci, které tak potřebuješ. Dává ty penízky jiným, které má radši než nás …“ atd. „Ty budeš určitě lepší než on.“ Tyto informace jsou mimořádně závažné, neboť přímo útočí na jádro dětských emocí a formují jejich budoucí zaměření, a zrádné, neboť dítě si tyto informace v pozdějším věku nemůže nijak prověřit. To pro případ, že by již dospělý jedinec chtěl mít realistický obraz své primární rodiny.“

  • Korupce dítěte:
„Rodiče by měli dítě vést k jeho zdravému vývoji tělesnému, citovému, rozumovému a morálnímu. Tak praví zákon o rodině § 31, odst. 1. Avšak chce-li rodič získat dítě na svoji stranu, pak mu plně toleruje prohřešky, dítě není potrestáno za provinění, nevyžaduje plnit povinnosti, např. domácí práce nebo úkoly do školy, ukazuje, že je ten hodnější rodič než druhý, a to samozřejmě i za cenu, že bude mít dítě rozmazlené, opožděné ve vývoji, méně kompetentní ve svém prostředí (např. školním). Naplňuje se tak obsah výrazu citová korupce dítěte. Jejím projevem může být přeceňování dítěte („Ty jsi můj malý rytíř“) a poskytování takových satisfakcí, které mohou nabýt charakteru emočního svádění dítěte.“
  • Odhalování viníka:
„Do systému vytěsnění patří i příprava dětí na to, kdo selhává, později pak na to, kdo je viníkem všeho nedobrého, nepříjemného, špatného. Je to subsystém hodnocení – kdo se snažil, kdo měl dobré úmysly, kdo se naopak chtěl vychloubat, kdo riskoval, nedbal na city druhých, kdo je poškodil apod. Linie uvažování se dítěti prefabrikuje, provinění se odkrývají postupně, aby pak v závěru mohl být otec demaskován jako viník a odhalen s definitivní platností.“

Doporučujeme přečíst si celý článek PhDr. Bakaláře Jak nezralé matky vytěsňují otce ze života dětí, ze kterého bylo citováno. Článek na konkrétních situacích populární formou popisuje tabuizovaný, ale v rodinách reálně existující problém, kdy se matky s nízkou mírou emocionální zralosti snaží vytěsnit otce ze života dítěte a tím vytvořit ono podhoubí syndromu zavrženého rodiče. Článek se také zabývá možnými vlivy a motivy působící na takové matky a uvádí strategie, které tyto matky používají.


Popouzení dítěte

Na závěr uveďme, že popuzením dítěte jedním z rodičů proti tomu druhému se zabýval již v 70. letech 20. století MUDr. Vojtěch Trnka, který popsal popouzení takto:

„Popouzení je jakékoliv ovlivňování dítěte, ať ji přímé nebo nepřímé, s úmyslem snížit hodnotu rodiče v očích dítěte. V širším slova smyslu do pojmu popouzení zařazujeme působení, aby se někdo na někoho hněval, zlobil, aby mu nedůvěřoval, aby se ho bál, aby měl o něm špatné mínění, aby ho nenáviděl, aby si přál mu škodit, případně aby se s ním nechtěl stýkat, aby jej vytěsnil ze svého citového života apod.“


Z toho lze usoudit, že povědomí o popouzení zde bylo již dříve, avšak k odbornému popsání a zavedení názvosloví došlo až díky Gardnerovi v 80. letech 20. století.


Syndrom odcizeného rodiče / dítěte

Některé zdroje místo syndromu zavrženého rodiče používají termínu syndrom odcizeného rodiče / dítěte. Je však třeba důsledně rozlišovat mezi oběma pojmy. Zavržení je subjektivní odpor k něčemu nebo někomu, definitivní a hrubé, plné nenávisti, často spojené s morálním odsouzením. Zavržení je vědomý, jednostranný postoj. Odcizení je vzájemné, způsobené nedostatečnou komunikací a kontaktem.

Bakalář doporučuje přísné rozlišování obou diskutovaných termínů:

„V případech systematického emocionálního programování dítěte jedním rodičem proti rodiči druhému s cílem převrátit původně kladný vztah dítěte k rodiči ve lhostejnost nebo spíše v nenávist užívat výhradně termínu syndrom zavrženého rodiče. Syndrom odcizeného rodiče používat jen v případech, kdy dochází k odcizení, avšak bez programovaného úsilí rodiče.“


Důsledky SZR

V současné době jsou slyšet čím dál silnější hlasy odborníků varujících před narůstající tendencí nenávisti mezi rodiči a jejich dětmi, většinou mezi otcem a odcizeným dítětem. Řešení již rozvinuté nenávisti dítěte k jednomu z rodičů nebo náprava i pouhého odcizení je velmi komplikovanou a zdlouhavou záležitostí, bez asistované pomoci odborníků téměř neodstranitelnou. Mimoto, SZR nepatří dle mezinárodní klasifikace psychických poruch mezi lékařské diagnózy – nejde tedy oficiálně o nemoc, a proto i zdravotní pojišťovny tuto „odchylku / úchylku / poruchu“ nemusí proplácet v rámci veřejného zdravotního pojištění.

Velmi zdařilé schéma popisující průběh SZR ukazuje obrázek převzatý z blogu obarodice.blog.cz:

SZR - obarodice.blog.cz