Kde jsi táto?

„Kdo nemá matku, nenajde domov, kdo nemá otce, nenajde cíl.“

Prof. Dr. med. Horst Petri,
berlínský lékař a psycholog

Vztahy mezi lidmi jsou jedním z nejdůležitějších potřeb člověka. „Člověk je tvor společenský“, řekl dávno před naším letopočtem Aristoteles. Člověk se potřebuje družit, člověk potřebuje společnost, člověk potřebuje cítit sounáležitost ke skupině podobně smýšlejících osob. Zkuste zavřít oči a vybavit si lidi, které vídáte nejčastěji, méně často, zřídka či téměř vůbec ne. Co pro Vás vztahy s nimi znamenají? Kteří lidé jsou vám nejbližší? Které vidíte rádi a které nikoliv? Na koho z nich se můžete spolehnout? Jste spokojeni se současným stavem, nebo chcete něco pozměnit? Zjistíte, že do velmi úzkého okruhu žádaných a chtěných osob patří zejména Vaši rodinní příslušníci a součastní partneři, jste-li právě zamilováni.

Vyrůstá-li dítě v úplné rodině je ovlivňováno vzájemnými vztahy jejich členů. Vztahy obecně lze rozdělit na vztahy vrozené a vztahy získané. Vztahy vrozené mají biologický základ, jsou spojené rodovou krví, vznikají oplozením, těhotenstvím a porodem, jsou přirozené, nelze si je zvolit, ani je nelze ztratit, lze je naplnit nebo nenaplnit, jsou trvalé, i když nebyly naplněny, jsou vždy oboustranné, jsou tzv. osudově stabilní. Naproti tomu, vztahy získané vznikají seznámením, nejsou samozřejmé, je možné si je zvolit, lze je kdykoli ztratit, lze je rozvíjet, zanikají, pokud se o ně nepečuje, mohou být jednostranné, jsou tzv. osudově labilní.

Vztahy vrozené existují mezi rodiči a jejich vlastními dětmi, mezi vlastními sourozenci, mezi prarodiči a vnuky či vnučkami, apod. Existují neustále, i když mezi dvěma lidmi leží třeba Atlantický oceán, řadu let se neviděli nebo se třeba intenzivně nenávidí. K získaným vztahům patří vztahy přátelské, partnerské, pracovní, s nevlastními rodiči a dětmi, s tchyní nebo tchánem, se snachou či zetěm. Tyto vztahy jsou pomíjivé, je třeba o ně neustále pečovat. Někdy dojde i ke spletení získaného vztahu s vrozeným – stává se to mezi partnery nebo i manžely.

„Rodičovství nelze rozvést, jeho naplňování lze komplikovat.“

PhDr. Ludmila Trapková,
klinická psycholožka a rodinná terapeutka

Zastavme se blíže u partnerských vztahů, které jsme zařadili do vztahů získaných. Početím dítěte se partnerství stává současně vztahem vrozeným, stává se rodičovstvím. Rozvod manželů umožňuje legalizovat rozpad partnerství, zatímco biologické rodičovství zrušit nelze, neboli rodičovství nelze rozvést, jeho naplňování však lze komplikovat (třeba rozhodnutím soudu).

Rodina z pohledu vztahů

Rodinu můžeme v této části definovat jako množinu lidských bytostí propojených vrozenými vztahy, kterými se jedinci vzájemně ovlivňují. A to buď přímo vzájemnou interakcí založenou na vzájemné komunikaci, nebo nepřímo určitým vnitřním řádem rodiny – společnými hodnotami, které všichni členové rodiny vyznávají. Toto podvědomí vzájemné sounáležitosti ke skupině stejně smýšlejících osob prohlubuje spolupráci mezi nimi samotnými a zejména vytváří míru odpovědnosti každého člena rodiny za její bezproblémové fungování. Tato vazba potom chrání rodinu před vnějšími vlivy, před vnějším světem, před povinnostmi na rodinu kladené.

Rodina silně ovlivňuje vztahy mezi jejími členy, a proto i dítě přejímá vzorce chování, které probíhají uvnitř. S čím více členy domácnosti má dítě úzký vztah a čím více podobných vztahů sleduje z povzdálí, tím více bude v dospělosti připraveno na úspěšné začlenění do společnosti. I když dítě nerozumí věcné stránce rozhovoru mezi dospělými, třeba mezi babičkou a maminkou, vnímá neverbální (emoční) stránku jejich komunikace. Dítě v rodině je svědkem představení jako v divadle. Velmi bedlivě vnímá vztahy mezi jednotlivými členy domácnosti a nevědomky je při komunikaci s nimi přejímá. Ovlivnění dítěte různými vzorci chování je pro něj samotné velmi pozitivní. V dospělosti bude dítě vybaveno množství různým přístupu k odlišným lidem, samo si bude moci vybrat, jakou strategii v kolektivu zvolí. Bude mít široký repertoár komunikačních dovedností, schopností řešit konflikty a dosáhnout pro obě strany přijatelné dohody.

PhDr. Eduard Bakalář, CSc.: „Je přece rozdíl, máme-li před sebou člověka zralého, uvážlivého, s respektem k právům druhých, kooperujícího, hledajícího, jak nejlépe problém vyřešit – nebo člověka zatíženého traumaty z dětství, která ještě neodreagoval, z nichž ještě nevyrostl. Jednání takového člověka vůči nám bude nejspíše nepřiměřené, např. podezíravé nebo poznamenané těžkou nejistotou ve všech základních věcech. Při pozornějším pohledu vidíme, že nezralí lidé mají dost výrazné tendence k egoismu, k pocitům křivdy, závisti, nedostatku sebekritičnosti atd.“

Zdravá rodina:

• Komunikace je přátelská, nedorozumění se neskrývají, diskutuje se.
• Pravidla v rodině jsou pružná, přiměřená, humánní, měnitelná.
• Uspokojuje citové potřeby členů, je otevřená podnětům z okolí.
• Otec i matka mají přirozenou autoritu, děti má vlastní prostor.
• Citové odezvy jsou stálé a jisté – lze se na ně za každých okolností spolehnut.
• Členové rodiny si uvědomují, že smysl života leží v nich samých.

Narušená (nexální) rodina:

• Komunikace je nejasná, nepřímá, o některých věcech se nemluví.
• Pravidla v rodině jsou přísná a neměnná.
• Je uzavřená vůči světu a druhým.
• Ztráta autonomie jednotlivých členů, všichni se musejí podřídit vnitřním pravidlům rodiny.
• Nedostatek individuální a rodinné perspektivy.
• Potlačuje příznivý vývoj dětí.

Možné kombinace vztahů mezi členy rodiny znázorňují následující obrázky:

Triáda – zdravá rodina – základní komunikační trojúhelník: matka – dítě – otec. 

Prostředí trojčlenné rodiny složené z matky, otce a dítěte, popř. dětí, je vstupní branou do společnosti. V triádě se dítě učí, že svět se skládá z žen a mužů, dovídá se o ženském a mužském pohledu na svět, zjišťuje, jak se vyměňují názory, jak se řeší rozpory, jak dojít k dohodě. Přesvědčivou příhodu z této situace popisuje Dr. Richard Warshak, ikona světové psychologie zabývající se důsledky rozvodu rodičů na psychiku dítěte:

„Jedním z hlavních znaků zdravého a životaschopného intimního vztahu dvojic je jejich schopnost úspěšně řešit vzájemné neshody, které dříve či později vznikají. Děti se pozorně dívají, co jejich rodiče dělají s konfliktem. O mnoho let později, když musí řešit vlastní manželské potíže, čerpají z těchto raných lekcí. Může to být i jeden z důvodů, proč děti z rozvedených rodin s větší pravděpodobností volí rozvod jako odpověď na své vlastní manželské problémy. Rozvod připraví děti o příležitost, aby zblízka pozorovaly, jak si dva dospělí úspěšně poradí s konfliktem.“

„Historka, na kterou jsem si vzpomněl, mi připomíná událost, ke které došlo v běžné funkční rodině a která ilustruje něco z toho, co děti ztrácejí, když jejich rodiče nežijí pod jednou střechou:

Nikole bylo dvanáct a právě začínala nižší střední školu. Byla přesvědčena, že už by měla mít svůj vlastní telefon. Její tatínek měl však rozdílný názor. Myslel si totiž, že by samostatný telefon ve svém pokoji nemusela mít až do doby, kdy bude na vyšší střední. Dohadovali se o tom, ale bez výsledku. Matka Nikoly si zpočátku nebyla jistá, ale postupně se přiklonila na stranu své dcery. Během tří týdnů se téma několikrát probíralo, přičemž matka shromažďovala argumenty ve prospěch nového telefonu a otec shromažďoval argumenty proti němu.

Posléze Nikolin otec uznal argumenty druhé strany a souhlasil s telefonem. Rodiče však své rozhodnutí zatím podrželi v tajnosti. Jednoho dne, když byla Nikola venku, otec nainstaloval přípojku na telefon v jejím pokoji. V noci před Nikolinými narozeninami, když už tvrdě spala, se rodiče „vkradl“i do jejího pokoje a nový telefon připojili. Zařídili také, aby jí její kamarád hned ráno zavolal. Nikolu probudilo zvonění jejího vlastního nového telefonu.“

„Tento druh rodičovské spolupráce je něčím, co si Nikola bude navždy pamatovat. Nepřítomnost rodičovské harmonie je něco, co děti z rozvedených rodin budou mít stále na mysli a čeho nikdy nepřestanou litovat.“

„I po letech se v rodině Nikoly probírala historka o tom, jak Nikola přišla ke svému telefonu. Ale Nikola ve skutečnosti dostala mnohem více než jen telefon. Dostala lekci o tom, jak dvojice může vyřešit konflikt, aniž by se účastníci ocitli v nepřátelských pozicích. Telefon byl nakonec záležitostí menšího významu. Ale vynásobte si dosah této epizody několika sty dalších, ke kterým dojde v průběhu dětství: Má Ondřej začít s hodinami hry na kytaru? Je už Marek připraven na tábor? Má se rodina přestěhovat do vyhlédnutého nového místa? Takto postavenou otázkou začínáme chápat, co vše je rozvodem ztraceno.“

„Kdyby rodiče Nikoly byli rozvedeni, za jinak stejných podmínek a okolností by Nikola měla svůj telefon, kdyby žila s matkou, a musela by si poradit bez něho, kdyby žila s otcem. Pomlka. Konec diskuse… Avšak přišla by o vyjednávání, přesvědčování, potýkání se s jinými názory – a to vše je podstatnou součástí toho, co se děje v úplné rodině. A telefon by pro Nikolu neměl takovou cenu a takový význam, jakého nabyl svým protahovaným zrodem.“

„Semínka pro budoucí úspěch dítěte v mezilidských vztazích jsou zasévána pozorováním opakovaných situací v dětství. Ačkoli děti rozvedených rodičů je nevidí denně, příležitost pro rodiče úspěšné modelovat řešení konfliktů, ani po rozvodu zcela nemizí. Pokud má otec alespoň nějaký kontakt s dětmi, pak spolu rodiče potřebují alespoň minimálně spolupracovat. Například je nutné domluvit, kdy a kde se děti vyzvednou, jaké léky se předají, je nutné prohovořit zvláštní události, apod.“

Dyáda – jeden vrchol trojúhelníku chybí, je lhostejné, zda v důsledku nepřítomnost rodiče nebo jeho nedostatečným zapojením do výchovy. Často je chybějící prvek ve výchově otec. Vztah matka – dítě se potom nachází na jedné přímce, jedná se o tzv. bipolární vztah. Dítě vyrůstající v ryzí dyádě je ve vývoji jednoznačně znevýhodněno, je ochuzeno o výchovné přístupy otce i o vztahy se sourozenci a prarodiči. Dítě je navyklé pouze na matku. Dítě se přizpůsobuje matce v chování, ale i v myšlení. Dítě nemá možnost obohatit své chování o nové vzory. Pokud k tomu připočteme založení nové rodiny matkou, s tím související příchod cizího muže do rodiny (otčíma) a pozitivní vztah dítěte k původnímu otci, nastává pro dítě to nejhorší možné řešení. V takovém případě dítě nového otce velmi často nepřijme a jeho chování je vůči tomuto „vetřelci“ velmi protestní. Vzniklá situace je pro příznivý vývoj dítěte ta nejméně vhodná, ale bohužel v naší společnosti, po rozvodu manželství, ta nejrozšířenější.

Na druhé straně, pokud matka zůstane s dítětem sama, je bipolární neúplná rodina velice zranitelná, nechráněná a i její ekonomická stránka nebude nejveselejší. Matka pro své pracovní vytížení velmi často nebude mít na dítě čas, dítě bude trávit většinu dne samo, bude citově strádat, vzorem mu bude ulice a děti s podobným handicapem. Ve svém důsledku nebude dítě ani s otcem, kterému bylo násilím odejmuto, ale ani s matkou, které bylo svěřeno do výchovy – jeho vývoj bude ponechán svému osudu.

Děti z neúplných rodin nejdříve odcházejí z domova, většinou s marným úsilím založit svoji „úplnou rodinu“ s mnoha vlastními dětmi. Málokterému dítěti se to skutečně podaří, neboť postrádá důležité vzorce chování, o které bylo při své vlastní výchově ochuzeno.

Triáda + sourozenci – Sourozenci svoji přítomností nesmírně obohacují klima v rodině. Vzájemně se ovlivňují a podporují. Vnášejí do rodiny výchovný element, který probouzí ve starším dítěti ochranitelské a pečovatelské schopnosti a v tom mladším nedovolí poznat pocit samoty. Dochází k pozitivnímu obohacení vztahů v rodině. Děti si vzájemně poskytuji mnoho podnětů, které jim rodiče mohou jen stěží nahradit. Sourozenci jsou nuceni řešit vztahy mezi sebou. Starší dítě se musí např. vypořádat se skutečností, že již není tím jediným opečovávaným, kolem kterého se dříve točil celý svět. To u něj vede k potlačení vnitřní sobeckosti, vzniku ušlechtilých vlastností štědrosti, přejícnosti, ale i vyšší míry sounáležitosti.

Vnitřní výbava dětí zcela jistě závisí na pořadí jejich narození. Nejmladší dítě má nejvíce péče, je to mazlíček rodiny, vzorem mu jsou starší sourozenci – „To je můj brácha a já patřím k této veliké rodině.“ Prostřední dítě je zvyklé se dělit, tím je nejlépe vybavené do života, většinou také jako první opouští rodinu. Nejstarší sourozenec je zpočátku jedináček, a proto má i několik jeho vlastností. Jedináčci jsou rodiči často rozmazlovaní a hýčkaní až do dospělosti. Jedináček má veškerou péči rodičů, kteří za něj všechno zařídí, tím získávají tyto děti pocit výjimečnosti a v dospělosti často zastávají vedoucí role. Na druhé straně, v dětství absencí sourozenců velmi trpí a závidí je svým vrstevníkům. Je pro ně obtížné včlenit se do kolektivu, mohou se cítit odstrčení, samotářští. Takové dítě potom nabízí různé dárky, hračky, úlevy, jen aby se stalo členem party a mělo patřičnou pozornost. Děti bez sourozenců mohou také působit jako více sobecké až sebestředné. Naopak děti z vícečlenných rodin jsou obecně méně sobecké, nemají problém podělit se o hračku, mají většího „týmového ducha“.

Rozšířená rodina – pokud zahrneme do vztahů v základní a zdravé rodině i prarodiče z jedné nebo i druhé strany, zvýší se počet vzájemných vztahů kvadraticky (úplná rozšířená rodina s jedním dítětem a prarodiči z matčiny i otcovy strany vytváří 21 odlišných vztahů).

Děti z početných rodin jsou nejlépe připraveny na budoucí život, mají zažito mnoho různých vzorců chování, které v budoucím životě vhodně uplatňují. Jsou klidní, vyrovnaní, „nad věcí“. Ve zdravé rozšířené rodině by vztahy mezi dětmi a jejich rodiči měli být ty nejvýraznější. Dítě by nemělo suplovat jednoho rodiče, ani výchovné role prarodičů by neměly být pro dítě primární – měly by být spíše kamarádské – „Vychovávají rodiče, babičky a dědečkové rozmazlují.“