Výživné – snad nejdiskutovanější téma ve spojení s rozvodem. Není divu, peníze byly, jsou a budou hlavním hybatelem společnosti, před kterým i zájem dítěte jde, bohužel, stranou. A tak matky zastoupené advokáty velmi často požadují po otcích přemrštěné částky na výživné, nikoliv v zájmu dítěte, ale jako formu msty bývalému partnerovi a také jako vítaný příspěvek do měsíčního rozpočtu matky. Bohužel, justice těmto požadavkům často ochotně vychází vstříc. V rámci objektivity je nutné konstatovat, že existuje i skupina otců, kteří odmítají přispívat na výživu svých dětí a své vlastní děti zanedbávají.
Obvyklá formulka: „Nedávám mu dítě, protože neplatí výživné“.
Ono je to ale přesně naopak: „Neplatím výživné, protože nemohu své dítě vychovávat“.
Co je to výživné?
Výživným pro dítě je míněno uspokojování veškerých potřeb dítěte pro jeho zdárný rozvoj po stránce fyzické i duševní. Patří sem nejen výživné v daném slova smyslu (strava), ale i ostatní hmotné (ošacení, obuv, hračky) i jiné potřeby dítěte (bydlení, vzdělání, rozvíjení zájmů a zálib, kulturní a sportovní činnosti…).
Kdy začíná a končí vyživovací povinnost dětí?
Zákon se výlučně nezabývá počátkem vyživovací povinnosti. Za počátek vyživovací povinnosti se obecně považuje narození dítěte a tři domněnky otcovství (§52, §53, §54 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., Zákon o rodině (dále jen "ZoR"), v platném znění).
Konec vyživovací povinnost rodičů k dítěti však zákon již upravuje (§85 odst. 1):
„Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit“.
Na první pohled by se dalo říci, že je toto ustanovení vcelku logické, ale při podrobnějším zkoumání zjistíme velmi závažné následky citovaného odstavce. Trvání vyživovací povinnosti není limitováno zletilostí dítěte ani dovršením věku 26 let, jak se mnohdy rodiče mylně domnívají. Pokud není již dospělé dítě schopno se samo živit, končí vyživovací povinnost k němu jeho smrtí a nebo smrtí povinných rodičů (také osvojením dítěte a popřením otcovství).
Uvedené ustanovení lze chápat, pokud je dítě těžce nemocné a odkázané na cizí pomoc. Pokud však se již dospělé dítě vyhýbá práci, odmítá se samo živit, stane se bezdomovcem, či je ve výkonu trestu, má uvedené ustanovení jen stěží opodstatnění. V praxi také často dochází k situaci, že již zletilé dítě odmítá jednoho z rodičů, zpravidla toho, kterému nebylo rozhodnutím soudu svěřeno do péče – otce – tedy toho, který ho zpravidla od malička živil, ale nemohl jej vychovávat. I takové, nebojme se to říci, nevychované dítě, je otec povinen živit.
Výsledkem této nelogické a špatné rodinné politiky státu jsou každý rok desetitisíce dětí z rozvedených manželství, které dosáhly zletilosti, byly od narození štědře vyživované někým, koho ani pořádně neznají, ale zůstaly nám jaksi nevychované, bez úcty k sobě, k druhým i k hodnotám.
Čím se řídí vyživovací povinnost rodičů k dětem?
Vyživovací povinnost rodičů a děti upravuje zákon o rodině č. 94/1963 Sb., zejména §85, §85a a obecné ustanovení §96. Vyčerpávající výklad těchto paragrafů by byl nad rámec této stránky. Ve znění níže jsou zvýrazněna velmi podstatná tvrzení, nad kterými je potřeba se pozastavit, a které jsou základem veškerých úvah o výši výživného.
Stavebním kamenem při určování výživného je §85 odst. 2. Kde je uvedeno, že „Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů“. To je také důvod, proč se Vás soud bude ptát na Vaše příjmy, výdaje, majetek, apod.
|
ČÁST TŘETÍ VÝŽIVNÉ Hlava první VZÁJEMNÁ VYŽIVOVACÍ POVINNOST RODIČŮ A DĚTÍ §85 §85 (1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. §85 (2) Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. §85 (3) Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost. §85a §85a (1) Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu. §85a (2) Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. §86 §86 (1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného (§50). §86 (2) Soud postupuje stejným způsobem, žijí-li rodiče spolu, avšak jeden z nich neplní dobrovolně své povinnosti k nezletilému dítěti. §86 (3) Výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh. §87 §87 (1) Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují. §87 (2) Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. |
|
Hlava druhá
VYŽIVOVACÍ POVINNOST MEZI OSTATNÍMI PŘÍBUZNÝMI §88 §88 (1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. §88 (2) Pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, přechází tato povinnost na předky. Příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší. §88 (3) Stanoví-li soud výživné pro nezletilé dítě, platí ustanovení §85a obdobně. §89 Je-li několik povinných, kteří jsou příbuzní v témže stupni, plní každý z nich vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních. §90 Právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho nutně potřebují. |
|
Hlava šestá SPOLEČNÁ USTANOVENÍ §96 §96 (1) Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. §96 (2) Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. §97 §97 (1) Výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, s výjimkou případů podle §94 odst. 2 a §97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. §97 (2) U výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému. §97 (3) Proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou. Proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není však takové započtení přípustné. §98 §98 (1) Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. §98 (2) Práva na jednotlivá opětující se plnění výživného, jakož i ostatní práva na peněžitá plnění vyplývající z tohoto zákona se však promlčují. Bylo-li výživné pro děti přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, promlčují se opětující se plnění po deseti letech; ustanovení § 110 odst. 3 občanského zákoníku se zde nepoužije. §99 §99 (1) Změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací. §99 (2) Nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh. |
A co ustálená soudní praxe?
„Z dosavadní praxe ohledně výživného vyplývá jediné.
Pokud se otec na dítě vykašle a nebude chtít být s ním, ušetří!!!“
Ve všech komentářích k vyživovací povinnosti se dočtete, že při určování rozsahu a výše výživného soud zohledňuje okolnosti daného případu. To znamená, zkoumá příjmy, možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného (otce), odůvodněné potřeby oprávněného (dítěte), přihlíží k tomu, kdo a v jaké míře o dítě doposud pečoval, jaké kdo má výdaje s dítěte, atd. Ano, soud toto zjistí, ale to je také všechno.
Soud vůbec k ničemu nepřihlédne a postupuje podle zažitého modelu, jako by to byl stroj:
• otec zpravidla platí výživné na jedno dítě ve výši 1/6 svého pravidelného čistého měsíčního příjmu,
• pokud nemá otec pravidelný měsíční příjem, postupuje soud podle tzv. potenciálních příjmů otce, co by si tedy otec mohl vydělat, kdyby chtěl (§ 96),
• k měsíčním výdajům otce na dítě se nepřihlíží,
• k měsíčním výdajům matky na dítě, i mimořádným, se přihlíží,
• k výdajům otce na dopravu za dítětem, kdy matka s dítětem utekla ze společné domácnosti, se nepřihlíží,
• k času, který tráví otec s dítětem, se nepřihlíží, otec je povinen platit k rukám matky výživné, i když dítě s matkou není – jedna z největších absurdit opatrovnického řízení, a pak, že výživné náleží dítěti…
O zcela zjevném nerovnoprávném postavení mezi matkou a otcem a zcela chybějící podpoře rodičovství našeho státu nejlépe vypovídá poslední bod v předchozím výčtu. Pokud otec uspěje u soudu a nebo dosáhne dohody s matkou ohledně rozšířeného styku v průběhu roku a nebo o letních prázdninách, bude ho to něco stát. Bude mít mimořádné výdaje spojené s výživou a pobytem dítěte u něj, na své náklady si bude muset dítě přivézt a zase odvézt a bude současně povinen dostát i své vyživovací povinnosti hradit měsíčně výživné k rukám matky.
Plať a mlč, ať je dítě s tebou nebo ne!
„Výživné je určené pro děti, nikoliv pro matky.“
Jak jsme uvedli v předchozích kapitolách, výše výživného se odvíjí od možností, schopností a majetkových poměrů povinného (většinou otce) a odůvodněných potřeb oprávněného (dítěte). Dítě má také právo podílet se na životní úrovni rodičů. Smyslem takových ustanovení beze sporu je, aby dítě nestrádalo, aby bylo náležité finančně zajištěno a aby mělo životní úroveň alespoň v takové výši, jako před rozchodem rodičů. Ze smyslu vyživovací povinnosti vyplývá velmi podstatný závěr, a to, že výživné náleží dítěti.
Protože v naprosté většině případů (>90%) je dítě v průběhu rozvodového řízení svěřeno do výlučné péče matky, je to právě otec, který je dle soudního rozhodnutí povinen hradit výživné. Skutečnost, že výživné hradí pouze otec je způsobena aplikací §85 odst. 3, kde je uvedeno, že při určování rozsahu vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Jinými slovy, výkon osobní péče může i zcela nahradit peněžní plnění.
Ustálená soudní praxe dovodila, že pokud je to matka, která má dítě ve výlučné péči a otec je povinen na výživu dítěte přispívat určitou částkou, je nezbytné, aby tato částka byla splatná k rukám matky k určitému dni v měsíci. Některé soudy uvádí do 15. dne v měsíci, jiné do 5. dne v měsíci.
Čtvrtým podstatným bodem ve věci výživného je skutečnost, že peněžní plnění, ke kterému byl otec zavázán, je dle platných právních norem velmi snadné vymáhat a to i exekučně (srážky ze mzdy, obstavení účtu i majetku, apod.). Jedná se o dluh, jako každý jiný. Věřitelem je dítě, dlužníkem otec. Nezletilému dítěti bude ustanoven opatrovník, kterým bývá Orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten, za vydatné součinnosti matky, k jejímž rukám má být výživné splatné, bude po otci velmi intenzivně vymáhat plnění soudem stanovené povinnosti.
Oblast neplacení výživného doznala za několik posledních desetiletí velmi výrazných změn a lze říci, že vymáhání dlužného výživného je paradoxně tou nejlépe propracovanou částí „rodinné politiky“ státu. Z praxe jsou známé absurdní případy, kdy jeden rozsudek kladl matce povinnost umožnit otci styk s dítětem a také otci platit k rukám matky soudem stanovené výživné. Matka neplnila tuto povinnost a dítě otci nepředávala. Otec na oplátku zase neplnil tu svoji a peníze matce neposílal. Oba podali k soudu návrh na výkon rozhodnutí. Soud nejprve otci uložil peněžní pokutu a následně nařídil výkon rozhodnutí a na otce uvalil exekuci. Matka však od soudu odcházela zcela nepotrestána a otec své dítě neviděl nadále. Typickým případem podobného nerovnoprávného postavení matky a otce je mediálně známý případ herečky Ivany Jirešové, která mařila styk otce se svým dítětem, ale soud ji za její skutek nepotrestal (zdroj: Blesk nebo K 213).
Podstatné ve věci výživného je, že se časem jaksi pozapomnělo na jeho pravý smysl, tedy na to, že náleží výhradně dítěti. Rodiče jsou v rámci své rodičovské zodpovědnosti pouze správci toho jmění, které musejí dle zákona spravovat s péčí řádného hospodáře. Pěkně řečeno, ale to je tak asi vše. Přitom je to právě to dítě, které by mělo mít ten pomyslný „džbánek s penězi“ neustále při sobě, bez ohledu na to, zdali je zrovna s matkou anebo s otcem. A každý z rodičů by do něho měl podle míry své osobní péče, svých možností a schopností měsíčně přispívat určitou částkou.
Skutečnost je bohužel taková, že „k rukám matky“ je v myšlení mnoha žen nadřazeno termínu „náleží dítěti“. A tak velmi často matka, soudy, OSPOD i jiné převážně feministické organizace se předhánějí v úsilí, jak co nejefektivněji na otcích vymoci ještě vyšší výživné, včetně toto dlužného, které neježe neodpovídá zákonným podmínkám pro jeho stanovení, ale také vůbec nezohledňuje, kdo o dítě skutečně osobně pečuje (matka nebo babička?) a zejména jak matka s penězi od otce nakládá. Zde je potřeba uvést, že matka nemá žádnou zákonnou povinnost předkládat otci rozpočet nákladů vynaložených na výchovu a výživu dítěte. Otec nemá možnost jakékoliv kontroly, kam jeho peníze směřuji, zdali skutečně jeho dítěti. Pokud matka za peníze, které formou výživného získá od otce, poletí s milencem třeba na dovolenou do Egypta, nikdo ji nepokárá, nikdo ji v tom nezabrání.
Obecně lze říci, že stanovování výživného mezi rodiči je samostatnou kapitolou a není v našem platném právním řádu správně zakotveno a zejména kontrolováno. Domníváme se, že by výživné mělo být z právního hlediska podrobeno důkladné analýze, a to nejenom co do jeho výše, ale také kam skutečně směřuje, jak se s ním nakládá, jestli se nezneužívá druhým rodičem, jak je čerpáno. Také by se při určování jeho výše měly k němu připočíst náklady na dopravu na „styk“ s dítětem, které někdy narůstají do vysokých částek, a kde se tak nějak předpokládá, že půjdou vždy k tíži otce.
O tom, jak je tato oblast státem neregulována vypovídají různá diskusní fóra na internetu. Tam si majetku a peněz chtivé ženy léčí své mindráky z nevydařených manželství a dožadují se návodů jak z toho svého zlého, násilnického a darebáckého manžela vytřískat co nejvíce a potrestat ho za ty roky příkoří, které na ni páchal. V tomto úsilí jim vydatně pomáhají různé státem štědře dotované organizace a advokáti – proč by ne, je to pro ně byznys jako každý jiný. Samozřejmě vše se děje v zájmu dítěte…
Spravedlivý přístup k výživnému
O spravedlivém výpočtu vyživovacích povinností rodičů k dětem pojednává článek Výživné náleží dětem, nikoliv rodičům! Naleznete zde nejen souhrn aspektů ovlivňujících faktickou výši výživného, ale také podrobně rozebrané příklady ze soudní praxe.