Kde jsi táto?

Ústavní soudci

Tak to jsou oni! Trojice neohrožených! Vždy spravedliví, neúplatní, vrcholní představitelé moci soudní – soudci Ústavního soudu České republiky. Každý den bdí nad dodržováním těch nejvyšších hodnot demokratické společnosti – nad Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Ti, kteří neprodleně zasáhnou, pokud se na obzoru objeví nějaká ta nepravost proti Ústavnímu pořádku…

Ne, bohužel není tomu tak! Jsou to také jenom lidé, a proto i oni velmi často podléhají veřejně rozšířeným omylům, zažitým praktikám, osobním zájmům a nebo subjektivním pocitům.

Stručně k průběhu sporu

Nejprve jsem se domníval, že můj příběh je něčím výjimečný, že přece není možné, aby jeden rodič se jednoho dne sebral, vzal s sebou dítě, vybílil byt, utekl s ním ke svým rodičů a poslal stručnou SMS: „Andulka má antibiotika ode dneška. Odstěhovala jsem se s ní k mým rodičům na adresu… Kontakt s dcerou je ti umožněn. Vzala jsem si jen své věci.“

A začal kolotoč trapných telefonátů, marných soudních podání, naivních rozhovorů se zaujatými sociálními pracovnicemi a soudními znalkyněmi, volání po spravedlnosti a domáhání se svých práv. Byl jsem neznalý a dobrosrdečný otec, který plně vložil svoji důvěru do státního aparátu, zejména do opatrovnických soudů a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Očekával jsem od nich profesionální práci, alespoň takovou, jakou jsem zvyklý odvádět já ve svém zaměstnání.

Postupně jsem však zjišťoval, že ony státní orgány nic neřeší, spor se prohlubuje a komplikuje. Hledat uspokojivé rozuzlení v jednoznačném zájmu dítěte bylo stále složitější, přitom každý se tímto tajemným pojmem oháněl, kde se dalo.

Matka si dělala co chtěla, nerespektovala žádná pravidla, jakékoliv dohodě se usilovně bránila, trvala na své výlučné péči. K mému velkému překvapení se tato opoziční strategie stávala čím dál tím více úspěšnější. Soudy matce šly vždy na ruku, stejně tak i OSPOD, se kterým matka udržovala četnou e-mailovou korespondenci.

„Lehkost, s jakou jsem po hodině a půl odcházel od Krajského soudu v Brně, byla děsivá. Bez dítěte, bez peněz a bez jakéhokoliv garantovaného styku se svoji vlastní dcerkou.“

Přesto všechno to došlo tak daleko, že jsem po 4 soudních jednáních (to poslední trvalo 6 hodin) a 3 hodinovém výslechu soudní znalkyně vybojoval střídavou péči, a to i přes vzdálenost bydlišť, kterou matka svým útěkem způsobila (100 km). Samozřejmě, že žádný soud nenašel odvahu tento čin matky postihnout, nedej bože potrestat. Spíše naopak, se mě dokonce soudkyně Okresního soudu v Brně Ivana Losová s vážnou tváří ptala, zdali jsem ochoten se přistěhovat blíže k matce. Co na to říci?

To bylo v srpnu. No, a protože soudkyně Losová si nezajistila vykonatelnost svého rozsudku, místo toho s klidem odjela na dovolenou, když se z ní vrátila, bylo vše jinak. Matka nehodlala respektovat rozhodnutí soudu, byť nepravomocné, a umístila 1. září dítě do základní školy v místě svého nového bydliště u rodičů. Tím mi zasadila poslední úder, kterým jsem přišel o jakoukoliv možnost dítě vychovávat. Učinila tak i přesto, že jsem dva měsíce před tím vyzval soud, aby nahradil souhlas rodičů s docházkou dítěte do základní školy, neboť matka nejprve žádala odklad povinné školní docházky, a to ještě v době, kdy jsme žili pohromadě. Dnes již vím, že to byla velmi promyšlená strategie. Nejprve znemožnit PŠD v bydlišti otce a následně dítě násilím umístit do školy v novém bydlišti matky. A je hotovo! Žádný soud se opět nezmohl na nic jiného než na pár vět v zamítavém usnesení, kde jsem tuto skutečnost dal soudu na vědomí, vytkl mu jeho liknavost a žádal okamžité řešení.

A odvolací soud? Ten v čele se spolužačkou advokátky matky soudkyní Pavlou Lamichovou (soudkyně od roku 1978 :-) střídavou výchovu šmahem zrušil, dítě svěřil do péče matky, výživné mi zvýšil a dokonce i vyměřil dlužné výživné, a to i přesto, že jsem svoji vyživovací povinnost dle předchozích usnesení bezezbytku plnil. Lehkost, s jakou jsem po hodině a půl odcházel od Krajského soudu v Brně, byla děsivá. Bez dítěte, bez peněz a bez jakéhokoliv garantovaného styku se svoji vlastní dcerkou. Stál jsem před budovou a přemýšlel, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Znalí vědí, že proti Krajskému soudu v opatrovnických sporech není možný žádný řádný nebo mimořádný opravný prostředek. Tedy celý rok a půl práce, dokazování, znaleckých posudků a vyjádření, shromažďovaných Okresním soudem, neomezená vládkyně v taláru Lamichová během kratičkého okamžiku smetla ze stolu. Výstižně shrnuto slovy: „A nyní si můžeš, otče, stěžovat třeba na pátém nástupišti…“

Ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně

Podal jsem Ústavní stížnost, kde jsem zpochybnil spravedlivý a nestranný proces, rovnost práv rodičů před zákonem, práva dítěte, právo na rodinný život a mnoho dalších ústavně-právních principů. Vše jsem pečlivě dokladoval konkrétními citacemi z rozsudku. Ústavní soud se však nenechal obelstít údernými argumenty a moji stížnost zamítl jako zjevně neopodstatněnou. Nyní již nemám jakoukoliv další možnost domáhat se svých práv, vyčerpal jsem všechny zákonné prostředky.

Přesto cítím vnitřní povinnost odpovědět oněm Ústavním soudcům a sdělit jim svůj názor na kvalitu jejich práce a vejít s nimi v diskusi. Budou-li jí však vůbec schopni, neboť z těch závratných výšek může být snadno jeden otec pod jejich rozlišovací schopností. Jsou to však právě oni, kteří nesou přímou odpovědnost za současný mizerný stav opatrovnické justice v naší zemi, neboť kdo zlu neodporuje, sám se jím proviňuje…

Zamítavé usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3588/12

Odpověď otce na zamítavé usnesení sp. zn. II.ÚS 3588/12