Novinky

Dopis adresovaný OSPOD dne 15.8.2014 – poznámky k soudnímu jednání, reakce na zprávu opatrovníka, prohlubování nerovnoprávnosti mezi matkou a otcem dítěte, hledají se důvody proti střídavé výchově …

Dopis adresovaný OSPOD dne 31.10.2013 – nespokojenost s opatrovnickým řízením, nadržování matce, výchovné kompetence otce jsou devalvovány…



Příběh

Mám 2 syny, 6 a 9 let, platím na ně řádně výživné, včas a v plné výši. Kluci jsou proti mé vůli v péči matky. Chtěl jsem střídavku, ale nechtěl jsem kluky tahat po psychologických posudcích, matce to bylo naprosto jedno a šla jen po penězích. Platím výživné, které mi přijde naprosto nehorázné, vzhledem k tomu, že jsou synové v týdnu přesně polovinu času u mne a mám s nimi minimálně stejné náklady. Co mne ale rozčiluje, přestože řádně platím, je, že všechno oblečení pro děti musím kupovat za ten pakatel, co mne měsíčně zbude duplicitně. Z manželky nelze dostat korunu. Na víkend u mne jim nepřibalí ani ponožky. Existuje nějaké právo otce, které by určovalo také nějakou povinnost matce, nebo otec musí jen dělat idiota, mlčet a platit?


„Takže tatínkové, pečovat o děti vůbec není tak vyčerpávající a strašné, jak se Vám okolí bude snažit před rozvodem namluvit!“

Můj příběh začal v roce 2002, kdy jsem se po sedmileté známosti oženil. Prvních cca pět let bylo manželství relativně harmonické, i když byla spousta věcí, které mne na ženě už tenkrát strašně vadily (např. manželčina neskutečná tvrdohlavost, bordelářství, nedochvilnost, věčná vyčerpanost, totální absence smyslu pro humor, neschopnost udělat si legraci ze sebe sama, nespolehlivost, sobectví, neschopnost se zapojit do cizího kolektivu, kupování zbytečně předražených značkových věcí), které se časem stupňovaly, a které jsem se u manželky stále snažil změnit, seč marně, protože byla tak neskutečně tvrdohlavé stvoření, že neexistovala varianta, že by např. na základě vyslechnutí někoho změnila názor, nebo snad někdy řekla ono kouzelné „promiň“, i když někdy by bylo vyloženě na místě. Představa její matky mne také příliš optimismu do budoucna nedodávala, protože to byla neuvěřitelná, těžko popsatelná hysterka a její otec kulak – alkoholik. U něj jsem byl vždy přesvědčen o tom, že je v tom částečně nevinně. Že pije proto, aby se svou dominantní hysterkou vydržel.

V roce 2005 se z manželství narodil první syn, o dva roky později druhý. Strašně jsem se na ně těšil, a od malička jim věnoval veškerý svůj volný čas. Do večera jsme jezdili venku s kočárkem, vymetali jsme různá hřiště, městské slavnosti, akce pro děti, atd., atd. Manželka od začátku roli matky zvládala dost obtížně. Vypadala jako chodící mrtvola, přestože děti vídala vlastně jen dopoledne, než jsem přišel z práce a vzal je ven, což o několik let později potvrdil i její bratr slovy: „Já si myslím, že ona ty děti prostě nedala.“, což už opravdu něco znamená, protože její rodina ji vždy maximálně podporovala a stála vždy pevně na její straně, i když to někdy bylo úplně směšné, protože bylo všem víc než jasné, že pravda je někde jinde. Vše potvrzuje fakt, že soused bydlící nad námi podal na manželku stížnost na sociálku. Prý nikdy neslyšel, aby někdo tak sprostě na děti řval každé ráno, při vypravování do školy. Toho jsem naštěstí nebyl většinou svědkem, byl jsem už v práci.

Jak jsem se již zmínil výše, od narození prvního syna byla manželka jak tělo bez duše. Spala pomalu ve stoje, bez energie, bez života, bez nálady, všude kde byla a kam přišla, vládla podivná nervozita a stres, což mne potvrdili i náhodně příchozí, rodiče, kamarádi atd. Zatímco já jsem s dětmi měl vždy kamarádský vztah, ona na ně trvale řvala, když byly na hřišti, lítala za nimi jak pološílená s lahví vody, jestli nemají žízeň, každých 20 sekund jim sahala na dlaně, jestli je nemají studené atd. Pouze když se sešla na hřišti s kamarádkou, bylo vše jinak. Děvčata zabrána do družného rozhovoru najednou ani nepostřehla, že si děti hrají na silnici. V případě návštěvy kamarádky u nás (a mé nepřítomnosti), nechaly děvčata děti bez zábran řvát vedle v pokojíčku, případně je odložily k počítači a sedly si ke kávě, což se děje dodnes.

Dále pro přesnost uvedu, že se manželka v období naší svatby nastěhovala do plně zařízeného bytu, který jsem koupil na základě předkupního práva po rodičích 2 měsíce po svatbě sám, resp. z peněz mých a půjčených od rodičů. Předtím jsem byt ale s rodiči a sestrou 20 let užíval. Celých 10 let manželství jsem pak i nadále platil (až na malé výjimky) veškeré náklady na bydlení a domácnost. Manželka byla ale přesto stále nespokojena a trvale brblala, že jí nedávám žádné peníze (opět lež, dával jsem ještě navíc peníze do obálek na domácnost, na děti atd., jen s nimi manželka neuměla prostě hospodařit), opakovala, že se mám, že můžu „honit kariéru“ a ona musí být zavřena doma s dětmi. Na „honění kariéry“ já jsem přitom nikdy nebyl, vždy pro mne byla na prvním místě rodina a čas strávený s dětmi.

Hádky a neshody se stupňovaly, ke konci už to byla hodně slušná „Itálie“ a vzájemná alergie, kde došlo oboustranně i na facky, návštěvy manželské poradny byla naprosto k ničemu, protože přesně to, co pan dr. radil manželce, že dělat nemá, dělat začala, protože věděla, že mi tím maximálně ublíží.

Poslední 2–3 roky už jsem většinou trávil víkendy s dětmi o samotě – v přírodě, u vody, pod stanem atd., prostě bez manželky nám bylo dobře a vůbec jim nechyběla, mne už vůbec ne. Jí to ale nevadilo, našla si po mateřské práci, ve které byla od rána do večera i o víkendech a byla v ní konečně spokojená. Byla to práce, kterou celý život chtěla dělat a měla konečně milované peníze, na kterých si celá její rodina velmi zakládala, jako většina lidí z rodin, které mají sedlácké kořeny. Její práce byla prací sezónní, a nepočítám-li občasnou brigádu jinde, celou zimu pak manželka relaxovala doma, věnovala se svým kamarádům, koníčkům, a já jsem opět jen poslušně chodil do práce a vše financoval. Zdůrazňuji, že měla navíc každý den děti ve školce a ve škole, kterou jsem navíc platil, takže měla celé dny a týdny skutečně jen a jen pro sebe. Přesto uklízet (manželce nepořádek nikdy nevadil, to si patrně odnesla z rodiny, ze které pochází), připravovat občerstvení pro návštěvy atd., jsem musel ihned po návratu z práce často v rychlosti sám. U rodičů bývalé manželky ostatně vygruntovaný byt nikdy nebyl prioritou, často u nich nebylo možné si odložit někam hrníček s čajem, stůl byl plný harampádí.

Tím vznikaly mezi námi další třecí plochy, protože já bych naopak např. nikdy nemohl jít spát, kdyby byla hromada špinavého nádobí ve dřezu, rozsypané chipsy pod stolem apod. Manželce díky celozimnímu vysedávání po kavárnách na užitečnou práci očividně nezbyl čas, navíc byla denně údajně strašně unavená a chodila spát v 8 večer s dětmi, a tak už jsem časem musel dělat i takové věci, jako mytí oken, zašívání roztržené sedací soupravy, nákupy atd., protože od ní bych se toho v tomto životě nedočkal.

Ano, velmi často si manželka stěžovala, že na domácí práce nemá čas, přesto, že byla celou zimu sama doma… Tak jsem bral v rámci dobré vůle děti často na víkend pryč, aby si doma udělala, co potřebuje. Když jsme se ale v neděli večer vrátili, vše bylo v naprosto stejném stavu jako v pátek, když jsme odjížděli. Ani jsem se raději nesnažil zjišťovat, jak manželka víkend trávila, stačila mi občasná upozornění přátel, ve které kavárně či hospodě to manželka v sobotu v 10 ráno zase seděla. Každopádně toto mou lásku a úctu k ní v žádném případě neposílilo.

Tou nepřátelskou atmosférou, kdy z domova bylo peklo (manželka mne často urážela, ponižovala a sprostě nadávala zcela bez zábran i před dětmi – byla zřejmě přesvědčena o své dokonalosti), pochopitelně trpěly děti nejvíce, což se projevilo i na prospěchu ve škole (kam manželka po rozvodu, v době rozhodování o porozvodové péči, začala pravidelně chodit na konzultace, aby byla před sociálkou za vzornou matku) i celkovém chování dětí. Takže, i když byl pro mne rozvod zpočátku naprosto nepřijatelné řešení, nakonec jsem s ním souhlasil a musím říct, že dodnes jsem za to strašně rád a jediné, za co budu manželce do smrti vděčný, je právě její podání žádosti o rozvod, protože dnes jsem v podstatě naprosto spokojeným člověkem. Kdyby k němu nedošlo, skončil bych nejspíš v blázinci nebo pod koly vlaku.

K rozvodu to dospělo v roce 2012, manželka se odstěhovala do podnájmu 1 km vzdušnou čarou ode mne, protože věděla moc dobře, že na nabytí bytu se nepodílela ani korunou. Nutno dodat, že s sebou vzala téměř všechny věci dětí a velkou část společného vybavení naší domácnosti, tzn. věci, které jsme pořizovali společně. Vše odnášela v dopoledních hodinách, když jsem byl v práci, až jsem byl nucen vyměnit zámek. Vše jsem po jejím odstěhování tudíž musel do 14-ti dnů nakoupit duplicitně, abych mohl normálně fungovat a brát si k sobě děti.

Po odstěhování se zpočátku tvářila bývalá strašně rozumně, tvrdila, jak se na všem dohodneme, že nechce ani právníka, jen sepíšeme u notáře dohodu, necháme ji schválit u soudu a bude po starosti. Druhý den ji ovšem kamarád spatřil, jak od jednoho právníka tajně vychází a od té doby to začalo. Obrat o 180 stupňů, vytváření záměrně konfliktního prostředí, jakákoli dohoda naprosto nemožná, na všechny moje návrhy pouze odpověď „tak to nechci“ nebo „nesouhlasím“.

Před prvním rozvodovým stáním jsem absolvoval návštěvu sociálky, což byl pro mne rozhodně zážitek na celý život. Obtloustlá nesympatická arogantní fúrie páchnoucí na sto metrů potem (nenacházím jiných slov) stála od začátku na straně manželky, a od první sekundy se mne snažily obě děvčata přesvědčit o škodlivosti a hrůzách střídavé výchovy obecně, včetně věnování mi několika letáků. Když jsem už byl opravdu hodně znechucen tímto přístupem, řekl jsem paní na sociálce, že mne dost mrzí, že náš případ vůbec není veden objektivně a jedné straně je od začátku nadržováno, a že si myslím, že by to tak být určitě nemělo. Že si připadám, že tím že mám a vždy jsem měl zájem o děti, vlastně páchám nějaký zločin a raději bych se na ně měl vykašlat. Pracovnice odvětila, že to není pravda, že nikomu nenadržuje. Od jednání pak odcházely obě dámy přímo na kávu, v družném rozhovoru, s arogantními úšklebky ve tváři.

Nezbývalo, než abych si našel právníka také. Říkal jsem mu, že manželku znám 17 let, a že si myslím, že manželka ví, že jsem dětem od malička věnoval veškerý svůj volný čas a stejně tak ví, jakým způsobem jsme nabyli náš byt, tak že se mne snad o něj nebude snažit okrást. Právník se mne snažil od začátku vyvést z omylu, když mi tvrdil, že jak jde o prachy, neexistují pro ženy žádné hranice. Bohužel měl opět pravdu.

Jak se ukázalo, manželka z hodiny na hodinu na vše dobré, co jsem pro rodinu kdy dělal, zapomněla. Zanedlouho přišel dopis od jejího právníka, ve kterém uvedla, že trvá na péči matky a za byt že chce téměř milion, což už „zvedlo ze židle“ i mého otce, protože se na jeho získání spolupodílel a dříve v tom bytě také bydlel. Přesto, že měli rodiče s manželkou po celých 10 let výborné vztahy (přesto, že se jednalo o lehký parazitismus – rodiče manželce vždy po hospodách vše platili, pod stromečkem vždy hromada dárků, každou chvilku hlídání dětí, atd., atd. – pravý opak byli její rodiče – lakomci) okamžitě skočili do auta a jeli za ní, jestli to jako myslí vážně. Potvrdila jim s ledovou tváří, že myslí, a že za něco si nový byt koupit musí. Na připomínku otce, že by asi nedovedl žít v bytě pořízeného za peníze ukradené tátovi svých dětí, a na otázku, co na to její svědomí odvětila, že svědomí má naprosto čisté.

Překvapilo mne mile snad jen to, že manželka ve vyjádření, které sepsala společně se svým právníkem, uvedla, že můj vztah k dětem byl vždy nadstandardní a že jsem a vždy jsem také byl dobrý otec. Zřejmě věděla, že na mne děti dost visí, vždy jsem s nimi měl opravdu pevný a kamarádský vztah, který jsem si, narozdíl od ní, nepotřeboval nikdy posilovat kupováním tun gumových medvídků a darů. Kdyby nás od sebe se syny násilně odtrhla, nenáviděli by jí za to, a myslím, že si toho byla a je vědoma. Myslím, že důkazem mého vztahu se syny je i to, že když měli ve škole nakreslit osobu, kterou mají nejraději, nakreslili mne, k údivu mému i paní učitelky, což mne samozřejmě potěšilo a „zahřálo u srdíčka“.

Souběžně na mne, po rozjetí rozvodové mašinérie, také manželka začala klasicky kydat špínu po celém městě, před svými i našimi společnými kamarády a učitelkami ze mne dělat vyvrhele, násilníka, atd.

Následovalo několik soudních stání, kde manželka naočkovaná právníkem (s viditelnou podporou arogantní kreatury ze sociálky za zády) stále neskutečným způsobem před deseti svědky lhala. Dozvěděl jsem se tam například, že prý všechny úkoly s dětmi dělala vždy ona, i k doktorovi prý s dětmi chodila vždy ona. Očkování dětí proti mne v období, kdy se rozhodovalo o tom, kdo dostane děti do péče, by pak vydalo na samostatnou kapitolu. Dozvěděl jsem se třeba i to, že při pobytu u mne děti jedí jen suché rohlíky a běhají polonahé venku po nocích. Opakovala, že jakákoli dohoda ohledně předávání dětí atd. je naprosto nemožná, což jsem já vždycky popřel, protože to byla také odporná lež, ale soudce mne okamžitě umlčel s tím, ať nenarušuji proces. Když se jí soudce ptal, co má vlastně proti střídavé výchově, když mají obě strany o děti stejný zájem, zarytě mlčela, zjevně nevěděla co odpovědět. Soudce to ohodnotil slovy: „Ááááá, taktika…“. Touha po vysokém výživném byla natolik silná, že se manželka před všemi účastníky soudního líčení neváhala svým lhaním (případně mlčením) neskutečným způsobem ztrapňovat a chovat se doslova jako bezcharakterní hyena jdoucí po penězích přes mrtvoly.

Veškeré předávání dětí od odstěhování manželky přitom na základě naší dohody od začátku fungovalo bez problémů. Přesto, že mi můj právník říkal, že mám více než poloviční šanci na získání střídavé výchovy (i vzhledem k výše uvedené práci, kterou si manželka našla po mateřské, a ve které byla dobrovolně od rána do večera a vracela se v podstatě denně k nakrmeným a vykoupaným dětem v 7 večer – pracovat chodila i o víkendu, přesto její peníze nikdy nikdo neviděl, vše jsem financoval i nadále já), i soudce prý byl příznivcem střídavé výchovy, ustoupil jsem po pátém soudní stání bez výsledku hlavně z důvodu, aby nebyly do tohoto hnusu zatahovány děti, nemusely absolvovat psychologické posudky atd. Manželce to bylo naprosto jedno, vidina tučného výživného ji naprosto zaslepila a nic jiného ji nezajímalo. V těchto krocích ji intenzivně podporovala její matka a bratr s lehce kriminální minulostí, pro které byly peníze vždy na vrcholku žebříčku hodnot.

V tomto okamžiku už jsem tedy definitivně nejen kvůli dětem, i kvůli neskutečnému nervovému vypětí, které ničilo kromě mne i mé blízké okolí, ustoupil a kývl na péči matky s rozšířeným stykem otce. Ta u nás spočívá v tom, že jsou děti přesně polovinu času v týdnu u mne a polovinu u bývalé manželky. Přesto mne nikdo nepřispěje ani korunou, naopak já musím měsíčně platit 5.500 Kč výživné manželce. Moje náklady na kluky jsou možná ještě větší než její, protože když jsou děti u mne, nesedíme celé dny jen u počítače.

Cítím pocit obrovské diskriminace, nespravedlnosti, ponížení z pocitu chodící peněženky, ale jelikož mám odpor k podávání čehokoli na sociálku, když si představím, jaká tam sedí feministická sebranka, radši zatím mlčím, dělám blbce a platím náklady na děti jak při pobytu u mne, tak u manželky, i když mne měsíčně zbývá cca 1.000 Kč na útratu pro nás všechny. Do budoucna bych s tím ale chtěl určitě něco udělat, protože se mi skutečně nechce nechat se tímto způsobem dlouhodobě okrádat, pozorovat, jaké nesmysly manželka ze mé peníze dětem kupuje a vypadat před dětmi jako chuďas, který jim nemůže nic koupit. Na rozdíl od matky, která si díky mým penězům teď nežije vůbec špatně a děti si často kupuje předraženými nesmyslnými dary za moje peníze, se kterými si děti hrají dva dny a pak je přestanou zajímat.

V současné době ještě čekám, jak to dopadne s rozdělením majetku. I přesto, že se na nabytí bytu bývalá manželka nepodílela jedinou korunou, tzn. jeho pořízení jsem financoval já kompletně svými prostředky, dělá si nárok na jeho polovinu. Zde se to opět bez dobrého právníka neobejde.

Do budoucna plánuji opět začít usilovat, buď o střídavou péči, protože jiná varianta pro mne od první chvíle neexistovala, stále trvám totiž na tom, že děti mají mít dva rovnocenné rodiče. Nebo alespoň se chci pokusit o snížení nehorázného zlodějského výživného. Nehorázného hlavně proto, že děti tráví s oběma rodiči přesně polovinu času, jak bylo již zmíněno. Zatím ale nemám chuť ani sílu do té odporné mašinérie znovu „naskočit“.

Závěrem nutno dodat, že rozvod můj vztah s dětmi neskutečně posílil, protože nám ho už nikdo nekazí, a je nám spolu krásně. Pořídili jsme si zvíře, společně se o něj staráme, naučil jsem se spoustu věcí, jako vaření, šití, žehlení atd., u kterých by mne nikdy ani nenapadlo, že je budu někdy dělat a umět. S dětmi trávíme čas dle své libosti a v neskutečné pohodě a harmonii, jezdíme do přírody, na chalupu, za kulturou, občas je beru na zkoušky své kapely, učím je hrát na hudební nástroje, společně sportujeme.

Ani na vteřinu jsem ani po roce nezalitoval, že se naše cesty s bývalou manželkou rozešly. Cítím konečně pocit naplnění a péče o děti mne i baví (zpočátku jsem cítil pocit nejistoty a strachu, kdy jsem nevěděl, zda to všechno zvládnu a co mne vlastně čeká). Vše pro ně dělám rád a s láskou, často mi kluci i pomáhají. Takže tatínkové, pečovat o děti vůbec není tak vyčerpávající a strašné, jak se Vám okolí bude snažit před rozvodem namluvit.

Deptá-li Vás vaše manželka stejně tak, jako deptala mne ta moje, neváhejte s rozvodem ani minutu, žijete jen jednou!

Ing. D. H.