Vše začalo na vánoce roku 2011, kdy nás manželka opustila. To znamená mě, staršího syna Filipa a mladšího Jakuba. Po týdnu, co se manželka ani neozvala, jsem jí kontaktoval, zda má zájem ještě o syny. Po mém telefonátu přijela a odvezla si Jakuba. S Filipem jsme žili do konce školního roku sami.
Do doby než navštívila manželku sociální pracovnice, bylo vše v pořádku. Od té doby manželka začala mít zájem i o Filipa. Následovaly návštěvy manželské poradny, kde jsme si dohodli další kontakt dětí mezi námi. Zpráva pro soud zněla následovně: „Starší čtyřletý syn tíhne k otci.“, na což soud nebral zřetel. O prázdninách, kdy byli oba kluci u matky, jeden přišel s rozdrceným prstem a druhý měl tak opruzený zadeček, že skončil v nemocnici. V lékařské zprávě bylo, že 1,5letý syn se k matce chová odtažitě, což o něčem svědčí. Opět sociálka vše zametla pod koberec.
„Vyvrcholilo to tím, když si synové stěžovali, že je matka mlátí a že na ně pouze křičí. Na toto mi bylo odpovězeno, že si děti v tomto věku vymýšlejí a bylo to zapomenuto.“
Od září měla být s Filipem, který navštěvoval zdejší školku, střídavá péče. Matka se snažila bez mého vědomí odhlásit Filipa ze školky, to jí ředitelka odmítla. Ve spolupráci se sociální pracovnicí manželka dohodu zrušila a odmítla mi oba chlapce dávat s odůvodněním, že má obavy, abych jí děti vrátil. Když se tato situace vyřešila a já jsem kluky dostal k sobě a pak jsem je vracel manželce, byl jsem jednoho dne napaden manželčiným bratrem. Po zavolání policie, která manželce dala dýchnout a naměřila přes dvě promile a kluky odebrala, jsme měli schůzku se sociální pracovnicí. Ta celou situaci ukončila slovy: „Copak nám to děláte paní?".
Týden po té byla soudem nařízená střídavá péče po dobu mé pracovní neschopnosti. Po ukončení neschopenky vše probíhalo dle dohodnutého harmonogramu. Když si mi synové začali ztěžovat na zimu u matky v domě a já jsem podal stížnost, sociální pracovnice mě odsekla, že se snad matka naučí topit. A na další stížnosti odpovídala stejným stylem. Vyvrcholilo to tím, když si synové stěžovali, že je matka mlátí a že na ně pouze křičí. Na toto mi bylo odpovězeno, že si děti v tomto věku vymýšlejí a bylo to zapomenuto.
„Špatné je i to, že náš rozvod vede soudkyně v důchodovém věku, která, tak jako sociálka, žije v tom, že otec je továrna na peníze a matka, ať je jaká chce, je nejlepší.“
Dále jsme navštívili psychologickou poradnu, kde já jsem bohužel přiznal, že si občas dám pivo a tím jsem vyšel jako těžký alkoholik. Manželka u téhož psychologa vyšla s alkoholem čistě, ač jsou jednoznačné důkazy o jejím požívání alkoholu.
Když jsem sociální pracovnici kontaktoval, že kluci se k matce nechtějí vrátit a chtějí zůstat se mnou, vše zůstalo bez povšimnutí.
Poslední akcí mé manželky bylo to, když se podnapila se sestrou a ji na mě poslala s pistolí. Před sociálkou a soudem se sestry zřekla a bylo vše vyřešeno.
Při vyzvedávání dětí je běžné, že jsou ve špinavém oblečení. Špatné je i to, že náš rozvod vede soudkyně v důchodovém věku, která tak jako sociálka žije v tom, že otec je továrna na peníze a matka, ať je jaká chce, je nejlepší.
L. Z.